VZPOMÍNKY TANTRIKA
LÁVA LIDSKÝCH NITER
Jaroslav Dobeš
Pocity se těžko vyjadřují, obzvlášť pocity z mrazivých okamžiků, kdy se nám otvírají cizí tajemství. Pokusím shrnout svůj pocit z tohoto sezení se stárnoucí úspěšnou ženou obklopující svůj život spoustou krásných věcí a hypoték, poeticky... Kdo básně nemusí, ať přeskočí rovnou do tajů bublající lávy lidského nitra, lávy povětšinu života druhým lidem zcela utajené.
Foto Jaroslav Dobeš ● ke stažení zde >>
Himalayan Tantric Lama of a very special teaching
from Amdo.
Lama tantrik.
Svlečená duše, rozdrásané sny,
pravda v aktu lží průměrných pavučin
splétá nás stále níže k posledním pocitům,
pocitům utopených ve vzpomínkách na snílka,
na hladině vzpomínání odraz umělcův šeptajíc v odrazu vrásčité pleši
a to jsi ty.
Co v dálavách uslyšíš,
zdaleka ne na konci a zdaleka ne na začátku,
tak někde uprostřed,
v krizi věku,
a co bude dál?
Dál už nic, jen pavouk ty, spřádajíc průměrné pavučiny.
Zapomenut sen i duše.
A pokud v pochodni bolesti zůstal jsi člověkem,
pak jak Prométheus budeš přikován pavučinou nesmyslů
neschopen osvobození,
čekajíc na milého orla, jež proniká den co den do tvých útrob.
Měl jsem z ní sychravo všude, ta báseň byla příliš optimistická na to, aby vyjádřila pocity z toho, co jsem právě slyšel od této elegantní dámy v kostýmku. Klid, klid buď profesionál, okřikl jsem svůj žaludek.
Stále tam seděla slušná paní Magistra XY, daleko za stolem a zbavovala se špíny svých činů, nejenom, že prskala a z úst ji táhlo jak z kanálu, ale hlavně na mě stále kydala jeden arabský penis za druhým, prostě všechny ty pány, se kterými seznamovala své oduševnělé nitro, zatímco její zlý, materialistický manžel doma hlídal jejich dvě děti… Zvedal se mi žaludek. Nakonec, když mi bylo nejhůře, mě požádala o závěrečnou meditaci. Ale ještě před tím dodala poslední zálet.
„Tomu cizinci bylo sedmdesát, ale vzal mě na luxusní víkend do Benátek, no samozřejmě, že mi při pohledu na něj bylo zle z pomyšlení na intimní styk s tak starým tělem, ale když jsme zhasli, nebylo to tak zlé.“ Tak to by Buddha hleděl, to by asi hleděl i Alesteir Crowley. Vedle této slušné paní by přestal být prasákem století, jak ho media ráda nazývala, okamžitě.
No, kolik mě dnes takových dobrůtek ještě čeká? Vidím, že objednaní jsou ještě tři pánové a dvě ženy, no doufám, bože fakt doufám, že mezi nimi bude aspoň jeden slušný člověk, ne podle nálepky veřejnosti, ale od srdce dobrý člověk. A ten bude mou odměnou. Ano, proto to dělám, abych potkal lidi, kteří mě ohromí svým srdcem a nebo životním stylem.
Statistika je nemilosrdná, i když v porovnání s tím, kolik bahna musíte protřídit, než najdete diamant, to není zas tak hrozné. Z deseti náhodně příchozích lidí jsou tři velmi špatní, tři jsou průměrní, nudní a velmi obyčejní, další tři jsou fajn, ale nedokázali si v životě prosadit lepší stránku své osobnosti. Jen jeden z deseti je výjimečný, úžasný diamant, který ve mně budí pocit, že lidstvo je Božím stvořením.
Foto Jaroslav Dobeš ● ke stažení zde >>
Tanečnice, Flamenco in Granada
Právě takoví lidé jsou mi vzorem a inspirací, naneštěstí nikdy dopředu nepoznáte, kdo to je. Musíte si setkání s takovými lidmi zasloužit brouzdáním v bahně malosti a pokrytectví. Nedá se spolehnout ani na běžné třídní rozdělení, tato statistická procenta fungují úplně stejně mezi milionáři, střední vrstvou a lidmi tam dole. Proto dělám se všemi.
Jednou přišel homeless. Nešťastník, který byl v mládí úspěšným krásným klukem, který spolupracoval s hvězdami své země na filmu Fontána pre Zuzanu I. Mladý hudebník a podnikal, měl krásnou ženu a dítě. Pak přišla nevěra. Následoval bolestný rozchod. Pak alkohol a nakonec otupění všeho a ke všemu, které dostalo muže na úplné dno společnosti. Není to zas tak výjimečný scénář. Před Janovským nádražím bydlel ve vykotlané palmě bývalý řiditel největší italské banky, jehož osud měl úplně stejný průběh. Když měl hlad, přišlápl si holuba z hejna krmeného babkami chlebem, když měl žízeň, tak někoho osomroval, a když žízeň ani hlad neměl, tak prostě mazal paměť pitím. Byl jsem zvědavý, jestli astrologie dokáže pomoci takovému člověku.
Vysoký chlap s mastnými dlouhými vlasy od pohledu musel na střední být lamačem dívčích srdcí. Teď s nedůvěrou vstupuje do dveří mé konzultovny. V rukách drží dvě láhve rumu. Jednu si hned po pozdravu otevřel a druhou postavil přede mě. Koukám na láhev, koukám na jeho nechápavý pohled říkající Hele, jsme tu u suchánků, nebo co?
„Neměli bychom pít.“
Snažím se mu vysvětlit důležitost bdělosti při každé mé konzultaci. “Šéfe, já se bez pití neuvolním. A když budu, stažený nedokážu mluvit o sobě.”
„Tak víte co? Pijte rum a já si dám vodu. „To nejde, já se uvolním jen, když si s někým popiju.“
„Ale když si teď dám rum, tak je dopracováno. Já tvrdý nemůžu, jinak mentálně nefunguji tak, jak je ke konzultacím potřeba.“ Snažím se usměrnit nezvyklou situaci.
„Aha, mentál,“ řekl a změřil si mě od hlavy až ke stolu. „Víte co, tak já vám skočím pro pivo. To zvládnou i ženské.“
Z láhve cucajíc pivo, slyším další teskný životní příběh. Tentokrát je o pádu příliš čistého a naivního srdce, tragedie je ozvučená bubláním rumu… o pár let později se mi doneslo, že muž byl zabit jinými homelesáky v jižní Francii.
Život je zvláštní. Všichni, alespoň v dětství toužíme, aby láska, dobro a pravda zvítězily, a nakonec zde končíme jako oběti staroby a smrti. Zdá se, že čím víc dobra, tím silněji bolest udeří. Dá se potom divit lidem, kteří se zpronevěří dobru? Jen proto, aby aspoň chvíli žili krásně, lze je odsuzovat za Benátský víkend, když všichni víme, co je čeká na konci cesty? Toto dilema volby životní cesty postihuje všechny stejně, chudé jak bohaté, jak slavné, tak členy bezejmenného davu.
Foto Jaroslav Dobeš ● ke stažení zde >>
Venecia Gondolas, Benátské gondoly
Lidé zvaní homeless jsou západní obdobou indických sádhuů, jen namísto trávy jogínů požívají alkohol. Bohužel právě proto se jim dá pomoci jen stěží. Jedno je ale jisté; konzultace s nimi rozhodně nenudí. Jeden takový mi na konci chtěl za konzultaci zaplatit.
„Ty vole, já jsem chlap a chlap čestné dluhy vždycky platí.“
„Dobře pane, ale domluvili jsme se přeci na bezplatné konzultaci, tak proč to teď měnit.“
„Protože to bylo kurva dobré.“ Řekl a ukázal zvedlým palcem jedničku.
„Blá blá blá, které znám od farářů a psychologů z krimu se nekonalo, a tak doprdele zaplatím.“
„No, ale říkal jste, že stejně žádné peníze nemáte. Tak to nechme být.“ Snažím se vše ukončit, abych se mohl věnovat další práci. Jenže on ne a ne odejít.
„Ne! Jako správný chlap Vám musím zaplatit.“ Prohlásil, aniž by použil sprosté slovo. Tak rozlišíte lidi, co spadli do bahna, od těch, co se v bahně narodili; prostě ti z dobrých rodin občas zapomenou klít.
„Víte co šéfe, já vás naučím krást auta. To umím výborně.“
Tak to mi ještě chybělo. „No ale já nechci krást auta...“
Na chvíli se zamyslel, a pak říká: „Třeba někdy ztratíte klíče, a pak se vám to, co vás teď naučím, shodí.“
A tak poslouchám půlhodinovou přednášku o obcházení bezpečnostních systémů. Zamčený volant sedm vteřin, zamčená řadící páka třicet vteřin, alarm, signál přes řazení… prostě všechno.
Foto Jaroslav Dobeš ● ke stažení zde >>
Holy and Tourists
Myslím na svou anglickou studentku, která pracuje jako sociální pracovnice u dětí z chudých rodin. Jednou se těch prcků zeptala: “Děti a čím chcete být, až vyrostete?” Určitě dotazem dodržela všechna pravidla z psychologického školení, kterým kvůli této práci musela projít, ale stejně to neměla dělat.
„Já budu zloděj aut, jako fótr.“
Zakřičel roztomilý chlapeček ze zadní lavice. Děcka se mu smála.
„Kreténi, co se smějete? Budu si jezdit drahými fáry, budu mít dost peněz a budu se celé dny válet doma a koukat na fotbal! Fótr říká, že je to nejlepší práce na světě.“
„Paní učitelko, já chci být taky zloděj aut! Já taky... já taky!“ Najednou se jí většina kluků ve třídě a dvě děvčátka hlásili do práce zloděje aut.
A já? Jak šly dny, tak jsem zapomínal jednu metodu kradení aut za druhou, až mi v paměti zůstalo jedno jediné poselství z této platby za konzultaci. Totiž, že žádné bezpečnostní zařízení na autě nemá ve skutečnosti žádný smysl, a tak jsem se vykašlal na všechny ty zámky a alarmy. Výsledek, tedy spíše memorandum? Ukradli mi auto.
Z připravované knihy Vzpomínky tantrika.
Předcházející díl si můžete přečíst zde >>
Následující díl si můžete přečíst zde >>
