Článek
 

SMRTÍCÍ POUTĚ

Jaroslav Dobeš

OŽIVENÉ KAMENY 11



„Zlato je cenné, ale Nefrit je neocenitelný.“ Ze starého přísloví vidíme, že Nefrit znamenal pro Číňany totéž, co pro západ zlato, jen jejich zlatu, Nefritu, dávali duchovnější rozměr. Taoistická legenda Lao-ce, starý učitel, měl říci: „Do dokonalosti vybroušená lidská řeč, do dokonalosti vzrostlá lidská činnost, je jako sochař, jehož nástroje nezanechaly v nefritovém kameni jediné jizvy; protože to je Tao nekonání, protože neexistuje nic, co by se dalo vykonat.“

Někteří lidé vykonávají posvátnou pouť. Vracejí se tím ke kořenům:

1* k Otci – Bohu
2* do cizích krajů – k ráji
3* na místa minulosti své i druhých – k Matce – Bohyni.
Toto jsou tři hlavní důvody, proč lidé, ksakru, nesedí doma na zadku.



 

Kdykoliv jedete někam, kde na vás nečeká historie nebo nový začátek, jedete k Otci nebo Bohu. Ať už se jedná o dovolenou, expedici na Everest nebo cestu za papežem do Říma. Zatímco cesty do neznáma jsou skrytým hledáním ráje, lepšího světa, Eldoráda, ať už se jedná o ekonomickou emigraci a nebo o studenta na roční cestě kolem světa. Hledání energie ženy, Matky, jing, Bohyně evokují cesty na místa vzpomínek. Vracíte-li se každou dovolenou na jedno místo, stejné cesty, na školní srazy po letech, návštěvy rodinných hrobek, návštěvy významných míst svého národa a náboženství, pak evokujete právě tuto energii.
Zatímco cesta do Říma končící audiencí u papeže bude zřejmě v energii jang (za Otcem), pak cesta do Vatikánu jako hrobky sv.Petra umučeného Nerem bude v energii jing (za Matkou). U cest do Říma jen tak (hledání ráje) bude záležet na náplni pobytu. Bude-li zde převažovat obrážení památek a utrácení za vstupné, půjde o jing; bude-li převažovat utrácení za oblečení a restaurace, půjde o jang. U převahy jing aktivit začínají bolet kříže, oblast nad 2.čakrou zodpovědnou za živel Vody. Můžete si to vyzkoušet v knihkupectvích nebo muzeích, kde jing energie převažuje.

Kámen Nefrit (nikoliv jeho dvojče Jadeit) putoval do Číny z Koftanu (též Khotan nebo Hotan). Nejdůležitější zastávku na Hedvábné stezce mezi horskými pustinami (Pamír) a pouštními pustinami (Gobi) v roce 1274 navštívil Marco Polo; 1600 let poté, co z této oázy v dnešní Číně putoval první Nefrit do staré Číny na východě. Koftan je dnes stotisícové čínské město, býval podobný spíše Afghánistánu než Číně, která začínala u Nefritové brány (též Yü-Men a Jade Gate), v nejzápadnější části slavné Velké čínské zdi. Nefrit neproudil jen do brány v této zdi; brzy se z koftanských lomů začal vyvážet i západním směrem, což znamená do muslimských zemí Střední Asie (Turkmenistán, Persie – Irán, Afghánistán atd.) a možná i dál do Evropy. Tak vznikla obchodní trasa, po níž později začalo putovat hevábí a nakonec i Marco Polo, jeden z posledních poutníků. Brzy po jeho smrti námořní doprava nahradí Hedvábnou pozemní stezku také proto, že zanikne dynastie mongolských císařů, která vládla Číně v době Marca Pola. Tato dynastie dbala o Střední Asii jako o svou původní domovinu víc, než císaři rodiny Ming. Po mongolských císařích bude rodina Ming skutečně čínská a za její vlády se staré umění, včetně Feng Shui, dočkají renesančního rozkvětu. Naopak vše cizí pozvané předchozí mongolskou dynastií bude z Číny postupně vypovězeno, včetně katolických knězů a kostelů. Dynastie Ming bude později vystřídána poslední čínskou rodinou, což budou opět cizinci, tentokrát z kraje mezi Ruskem a Koreou, tedy z Mandžuska. Rozdíly mezi vládci Číny jsou dobře zřetelné nejen na proměnách umění a Feng Shui, ale i na Tibetu.
Mongolská dynastie čínských císařů držela u moci lámy z řádu Sakjapa. Čínská rodina Ming pomáhala u moci lámům z řádu Kagjupa a mandžuská dynastie pak spolupracovala s řádem Gelugpa a dalajlámou po celou dobu své vlády. Ihned po svržení posledního císaře této dynastie vyhlašuje 13.dalajláma nezávislost Tibetu.
V Tibetu nedaleko Nepálu, a více méně i nefritových lomů v Koftanu, leží horolezecky nezajímavá hora Kailas. Pro lamaistické buddhisty a mnohé šivaisty nejposvátnější místo na tomto světě, střed světa. Lidé sem putují. Vrtulníky. Džípy. Náklaďáky. Na koních. Pěšky. Plazením se. Zatímco pro turistu je cesta sem hledáním ráje, pak věřící jsou na cestě za...? Otcem (jang) nebo Matkou (jing)?


 

Hora nedává zřetelnou nápovědu jako chrám či hrobka. Odpověď by musel každý poutník hledat zřejmě v sobě. Žiji svůj život ve věčném naplňování otce a nebo matky? Míněny jsou naše vnitřní procesy. Vnitřní psychologie. Většina významných duchovních učitelů a tvůrců přišla v dětství o otce a nebo s ním měla odcizený vztah. Jejich tvorba a život byly motivovány hledáním Otce. Nejprostěji to vyjádřil Ramana Mahariši, mladík žijící po smrti otce u strýce. Po letech ho matka nalezla ve zbídačeném stavu bláznivého žebráka žijícího ve slavném Šivově chrámu... Z čínského pohledu na energie je Otec spojován s jangem a s dobrými duchy Shen. Zatímco jing poutě by měly propojovat se zádumčivou energií duchů Gui. Možná právě proto tolik posvátných poutí končí smrtí.



 


18.8.1998 těsně před ranním budíčkem zasypala kamenná lavina 60 indických poutníků směřujících k tibetské hoře Kailas (kemp měli u vesnice Malpa a zemřelo i 120 místních). Mezi zabitými poutníky byla i Protima Gauri Bedi, skandální indická celebrita a skvělá tanečnice indických tanců. Protima devět let před svou poutí na Kailas založila dodnes úspěšnou školu tance (v Hessaraghatta u Bengaluru, kurzy a festivaly tance viz školní webové stránky www.nrityagram.org...).
Konzervativci viděli za její smrtí během poutě k hoře Kailas, kde se mají smazat všechny naše hříchy a karma, právě skandální život tanečnice.  „Jak si mohla dovolit padesátiletá rozvedená žena jít na pouť se svým mladším milencem?“, ptali se velmi tvrdě, jako by smrt obou vnímali jako oprávněný Boží trest.
Dnes spousta žen žije jako Protima, která si nesla životem stigma první indické hippisačky. Svoboda, drogy, hudba a volná láska měly být jejím životním krédem. V oné hippí době tancovala v USA při koncertech nejslavnějšího sitáristy XX.století, Raviho Šankara, namísto vaření a vysedávání u dětí v kuchyni. Kletbu za hříšný život spatřovali konzervativci i v tom, že ve stejný den, kdy Protimu zabila kamenná lavina, v Bombaji zemřela žena, která bývala milenkou jejího manžela v době, kdy ještě byli svoji. Nebyla to ledajaká milenka. Její sokyní byla první Miss Indie, Persis Khambatta. On totiž manžel Protimy byl velmi slavný herec, který hrál i v Bondovce, ale především se proslavil v roli piráta Sandokana. Z toho vyplývá, že její tchýně byla Palmo Bedi 1. Britka (původem možná z Rakouska), která bojovala s Gándhím a dalšími za nezávislost Indie. Britka, která se stala opatrovnicí, až matkou, všech Tibeťanů emigrujících, před Maovými vojsky, do Indie. Byla to právě ona, Protimina tchýně, kdo jménem indické vlády vítá mladého 14.dalajlámu po přechodu přes hory, když prchal do exilu. Palmo 1 se stala vysoce postavenou mniškou a osobní asistentkou 16.karmapy. V jeho klášteře Rumteku se měnila z mnišky v babičku, když hlídávala děti svého syna a Protimy. Palmo zemřela v roce 1977, a tak se nedožila ani smrti 16.karmapy, ani smrti své snachy, a hlavně se nedožila smrti svého milovaného vnuka Siddharty. Zatímco jeho sestra žije pěkný, úspěšný život novinářky, který vykolejila snad jen účast v reklamní kampani zvané Kamasutra Condom, pak Siddharta, úspěšný student drahých škol na západě, bojuje o život. Snaží se čelit maniodepresivním stavům (možná i schizofrenii). Je vzdělaný a statečný, a tak zkouší vše, co by mohlo pomoci. Zakládá si webovky pro depresáře v nouzi, ale také zkouší New Age obory. Bohužel potvrdil to, co říkám celé roky. Deprese je zlomenina mozku, a vy si nemůžete dát sádru sami. Musíte vyhledat pomoc léků, a to co nejlepších léků. Siddharta zkoušel překonat zlomeninu mozku (depresi) cvičením Tai čchi, užíváním ajurvédy, návštěvami meditačních a jiných seminářů, až to v šestadvaceti zabalí. Hned další léto po synově sebevraždě se zlomená matka vydává na pouť za synovu duši a popel k nejposvátnější hoře světa, Kailas. Její život ukončí kamenná lavina.
Poté, co obejdete horu Kailas, nejlépe třikrát nebo třináctkrát, měly by vaše hříchy a karma zmizet. Do pytlíku se vloží černé a bílé kameny. Vy si poté, co horu obejdete, vytáhnete z pytlíku dva kamínky. Jsou-li oba bílé, pouť zabrala, nemáte hříchy, není karma. Bílý a černý znamenají takové to lidské. Trochu štěstí, trochu neštěstí a většinu času nudná šeď každodenní rutiny. Dva černé kamínky znamenají: Pozor, měli byste se vydat na další okruh kolem Kailase, ale pozor, ať neskončíte v půli cesty jako vyjímečná poutnice Protima. Hory jsou zrádně nebezpečné.



 

Kameny nesloužily jen k věštění. V umění staré Číny Nefrit symbolizoval nezničitelnost a neposkvrněnou čistotu, tedy vlastnosti, které se na západě přisuzují diamantu. Bambus měl symbolizovat duši – oba jsou pružní a mohou se ohýbat pod tíhou života, ale nelze je zlomit, protože když tíha pomine, opět se narovnají do své původní podoby. V době antiky mohly duši na západě zastupovat kameny. Řekové, v Itálii Etruskové a v západní Evropě Keltové měli zvyk klást na hrob zesnulého bojovníka tolik kamenů, kolik zabil nepřátel. Jeden kámen za jednu duši zabitého nepřítele; nejznámějšími se staly v příběhu portugalského Kelta Variathuse (též Viriathus), který vedl boj proti Římské říši. Římané ho nakonec roku 139 zabili během spánku.
Později, se sílícím vlivem židovské části Bible (Starý zákon) na křesťanství a islám, se proměňuje postoj západu ke kamenům. Srazy čarodějnic u Čertových kamenů byly oblíbeným tématem zaměstnanců inkvizičního úřadu. Vše zřejmě začalo příběhem Abrahama, který jde podříznout svého druhorozeného syna na pokyn Boha. Ďábel se mu cestou vysmívá: „Vždyť je to blbost.“
Abraham zahání posměváčka jako útočícího psa. Háže po něm kamením. Historka dodnes přežila v islámu. Poutníci v Mecce háží sedm kamínků na tři kamenné pilíře znázorňující Satana (pro ně je Abraham Ibrahim a jeho prvorozený syn jejich prapředek). Toto místo se třemi Ďáblovými kameny je v údolí Míná, asi hodinu chůze od hlavní svatyně v Mecce. (Součástí poutě bývá i návštěva hrobu Mohameda v o něco vzdálenější Medině). Na největší pouť roku (Hadždži) přijíždí až tři miliony poutníků. Ve svatyních je natřískáno a pravidelně se zde umírá. Nejvíce úmrtí má na svědomí právě údolí Míná se třemi Satanovými kameny (každý kámen jiný démon). Když se k nim dav přiblíží, dostává se na místo, které připomíná zúžení trychtýře. Pak stačí málo. V lednu 2006 na takovém místě (most) spadly kufry z autobusu, o které lidé v tlačenici směřující kamenovat Satanské kameny, zakopli. O zakoplé zakopli jiní a výsledkem bylo přes třistapadesát mrtvých lidí. O několik dní dříve na stejné pouti spadl hotel s poutníky a zemřelo 76 lidí. To znamená téměř pět set obětí posvátné poutě. Což není nic proti roku 1990, kdy v tunelu k Ďáblovým kamenům ušlapáním a udušením umírá 1426 poutníků. V roce 1994 umírá 270 poutníků u stejného mostu jako v lednu 2006 (most v Džamaratu), v Míná údolí se třemi Ďábelskými kameny se umíralo i při hlavní pouti roku v letech 2003 = 14 poutníků, 2004 = 250 poutníků, 1997 = 342 poutníků (ti zemřeli v kempu pro poutníky v Míná). Lze předpokládat, že v údolí se třemi Ďábelskými kameny zemřela i většina obětí v hlavních poutích 1998 = 118 a v roce 2001 = 35. Výjimku místa smrti tvoří zřejmě jen rok 1987, kdy zemřelo 400 lidí po bitce mezi iránskými (šíitský islám) a saudskými (sunnitský islám) věřícími; většinou zemřeli Iránci po zásahu policie.
Poutě nejsou bezpečné nikdy a nikde.

Občas se objeví zpráva o nehodě autobusu, ve kterém umřeli poutníci na svatá místa. U nehod katolických mě zaujalo, že téměř vždy směřovali poutníci za ženskou energií Panny Marie (energie jing). 7.září 1970 po nehodě autobusu umírá 5 slepých poutníků vracejících se z místa uzdravování a zjevení Panny Marie, ke kterému došlo těsně před známějším Lurdským zjevením; cynici považovali toto místo La Salette za marketingový průzkum trhu církví před „rozjetím“ Lurd, kam jezdí až 6 milionů poutníků a turistů ročně, zatímco do alpské La Salette jen 250 tisíc. 29 z nich zemřelo při nehodě autobusu 2.4.1975 (Francouzi) a podobný počet poutníků z Polska uhořel po nehodě autobusu sjíždějícího z hor do města Grenoblu. Tito poutníci, které požehnal před poutí kněz a kteří před smrtící nehodou navštívili nejslavnější evropská místa zjevení Panny Marie (Lurdy a Fatimu) se stali horkým tématem osudného července 2007. Zatímco cynikové se ptali po Boží ochraně a proč Bůh dopustil smrt poutníků z národa, v němž se věří, že jejich polský papež za války jako mladík zázračně přežil přejetí náklaďákem německých vojsk. Pak následník tohoto polského „světce“, německý papež, ústy svého kardinála (Bertona) utěšoval pozůstalé a ty, co požár autobusu přežili: „Papež se modlil, aby obdrželi život věčný, věřme, že nalezli své místo ve slávě nesmrtelného...“
3.8.2003 umírá 12 poutníků na cestě ke kapli Panny Marie v Uhornej (Slovensko) v troskách autobusu. 19 polských poutníků umírá v autobuse směřujícím do místa zjevení Panny Marie v Bosně (Medžugorje). Mohou mít tyto nehody společnou pouť v energii jing?

Jak připomeneme, umírá se i během hlavních poutí hinduistů, ale v Mecce je vše mnohem pikantnější proto, že za to nepřímo může kamenovaný Ďábel. Pozůstalým pak může být útěchou vědomí, že duše zesnulého poutníka na cestě do Mekky nebo přímo na místě hlavní svatyně islámu, jde přímo do nebe. Úřady Saúdské Arábie, na jejímž území Mekka leží, se snaží zabránit těmto úmrtím v davu. Rozšiřují se místa zúženého trychtýře a po neštěstí v roce 2004 se zužovaly i tři Satanské kameny (ty nové jsou vyšší a štíhlejší). Také byly zavedeny rezervace na Velkou pouť. Rezervace pro omezený počet poutníků z každé země. Pokud nejsou nějaké nové skutečnosti, pak to skutečně zafungovalo a oběti při dalších poutích nepřibyly. Tak jako v Indii.

První hlavní pouť (Allahabad – Prayag) pořádanou Indií po získání nezávislosti navštívila většina vládních představitelů. Bylo to v roce 1954 a v davu zemřelo téměř tisíc poutníků. Oběti na životech byly i v dalších letech, až v roce 2001 při pouti navštívené několika desítkami milionů poutníků díky skvělé a přísné organizaci nezemřel nikdo. Zato o rok později při Kumbh Méle v méně důležitém místě (Násik u Bombaje) zemřelo v davu kolem 40 poutníků. V oblíbeném Haridwaru na řece Ganze k většímu umírání v době posvátné koupele v amritu (Kumbh Méla) došlo naposled v roce 1986, kdy v davové panice našlo smrt přes 50 lidí.


 

Smrt na poutích by měla být záležitostí především jingové energie. Posvátná koupel, tedy voda, toto splňuje stejně jako pouť na místa zjevení Panny Marie, a vzhledem k propojení nižší části duše Gui s energií jing lze vnímat jako jingovou pouť
i cestu za kamenováním Ďábla. Tři kamenní démoni by mohli být považováni za tři zlé duchy vúdú, tedy zbloudilé Gui duše.

Co z toho vyplývá pro oživené kameny?

Poučení je jasné. Kámen přebírá takové vlastnosti, jaké v něm člověk vidí. A pokud to budou vlastnosti jing energie, následky budou tragické. V Nefritu viděli Číňané jen to nejlepší a vkládali do něj samé vznešené vize, jaké popsal Hsu Shen:

Nefrit má pět ctností. Laskavost, kterou vyzařuje kolem sebe.
Je to Čestnost, kterou šíří daleko široko.
Je to Moudrost, kterou lze zlomit, ale nikdy ne překroutit. (Což je opak vidění bambusu).
Je to neposkvrněná Čistota a je to kvalita Odvážnosti, jejíž ostří není nikdy zneužito k násilí.“

Slavný Konfucius tyto ctnosti Nefritu „rozšířil“ na počet 11 a svou úvahu pak zakončuje:

„Každý mudrc by chtěl být jako Nefrit.“

Krásní lidé, výjimeční lidé a také věci byly ve frázích spojovány se synonymem Nefritu (Yu), nahrazujícím přívlastky jako krásný, vznešený, výjimečný...

Kolik zásahů kamenem dostane Ďábel při Velké pouti v Mecce? Tři miliony krát čtyřicet devět hodů rozděleno mezi tři démony. Řekněme, že se jedná o hodně násilí páchaném na zlých démonech. A násilí podle karmy života vždy plodí další násilí a dost možná všichni mrtví poutníci v údolí Míná, kde se Ďábelské kameny nacházejí, jsou jen pomstou pod kameny trpících démonů. A nebo se jedná o symbolickou kletbu oživeného kamene? Kamene, který má symbolizovat Ďábla? Možná, kdyby se třem kamenům v Míná dostalo stejné úcty jako Nefritu v Číně, umírání poutníků by ustalo. A nebo ne?



 



<< zpět