Poetrie - Článek
Článek
 

Putování dějinami lidské tvořivosti 4
ŽÍT NAPLNO

Renáta Adamcová

 

Leonardo da Vinci dokázal být vším, čím chtěl být. Stal se malířem, sochařem, vynálezcem, vědcem, architektem, filozofem, básníkem, spisovatelem, hudebníkem, přírodovědcem…svůj život nejen žil, ale i prožil naplno.

Učinil více objevů, než kterýkoliv jiný člověk před ním i po něm. Tajemstvím jeho úspěchu byla všestrannost, houževnatost a odvaha. Do všeho, co dělal a čím se zrovna zabýval, vkládal celou svou osobnost. Měl obrovské nároky na sebe i na ostatní, byl perfekcionista a mnoho času trávil úvahami nad dosažením dokonalých výtvorů. Možná i proto zanechal mnoho svých děl nedokončených. Jakákoliv činnost ho také zajímala jen do té doby, dokud uspokojovala jeho badatelský pud a touhu po pokusech. Málokdo z jeho současníků měl tušení o obrovském významu jeho vynálezů. Přesto v mnoha směrech posunul hranice lidského vědění. Jeho dílo je dodnes studnicí inspirace.

Pro zajímavost – Leonardovy zápisky jsou vedeny stylem, jakoby hovořil se čtenářem. Své spisy však nikdy  neuveřejňoval, takže o jejich existenci skoro nikdo nevěděl. To vysvětluje, že za jeho života nebyla vytištěna ani jediná jeho řádka.


KOSTÝMY PRO HOSTY.. V REŽII MISTRA

Třicetiletý Leonardo zatoužil po změně ve svém životě. Psal se rok 1482, když odcestoval do Milána s úmyslem vstoupit do služeb tamějšího vládce - Lodovika Mora Sforzy. V dopise, ve kterém se na něj obrátil s prosbou o přijetí, se mu představil jako talentovaný vojenský inženýr a o svých uměleckých schopnostech se zmínil jen okrajově. Leonarda opravdu zaměstnali. Za plat podstatně menší než měl dvorní trpaslík, dostával u dvora celou řadu nejrůznějších úkolů. Jeden z prvních byl - navrhnout odpadní systém a vytápění koupelny pro vévodkyni.
Později dostal na starost organizaci různých večírků a slavností. Navrhoval složité kostýmy, masky a také poutavé mechanické novinky k zábavě hostů. Při té příležitosti musel být zároveň vynálezcem, režisérem i scénografem.

Původně však Leonardo přišel do Milána s mnohem většími ambicemi. Je známo, že se tu poměrně brzy začal zajímat o studium astronomie, aerodynamiky, fyziky, anatomie, meteorologie a mnoha dalších vědních oborů. A ve všem dosahoval nebývalých výsledků. V roce 1484 nabídl Leonardo vévodovi Sforzovi plán ideálního lombardského města s podzemní kanalizací, vodovodem a zajímavými budovami, jejichž základem byl většinou osmiúhelník.

 Lodovico Sforza si však raději u Leonarda objednal portrét své milenky Cecilie Gallerani. Dílo, které tak vzniklo - Dáma s hranostajem - patří k opravdovým renesančním skvostům.


ŠKOLA


Tím se stal Leonardo oficiálně dvorním malířem se stálým platem a založil si malířskou dílnu. Obklopil se pomocníky, učedníky a  adoptoval chlapce jménem Giacomo Caprotti. Přezdíval mu Salai – démon. Mladík neměl žádné výrazné výtvarné vlohy a tak se mnozí historikové domnívají, že ho Leonardo přijal pouze pro pěkný vzhled. S jistotou ale víme, že zdědil mnoho mistrových obrazů.
Pro zajímavost – Leonardo v Miláně založil malířskou školu a pojmenoval ji podle sebe - Academia Leonardi Vincii. On sám byl její duší a škola měla velikou důležitost pro vývoj malířství v Italii. Vychoval řadu výtečných žáků, jako byli pozdější mistři G.A.Boltraffio, Francesco Melzi, Cesare da Sesto a jiní. Pro  žáky napsal svoje zkušenosti ve spise Trattato della pittura, kde v první řadě poukazoval na přírodu, nikoli na umění antické. Za zvlášť důležité považoval studium perspektivy a anatomie. V r. 1494 nakreslil části lidského těla - tyto výkresy pak používal jako předlohy při vyučování.
Zápis z deníku jeho žáka G.A.Boltraffia: Mistr mi kladl na srdce: “Chceš-li být malířem, odhoď od sebe všechny smutky a starosti. Všechno kromě umění. Tvá duše ať je jako zrcadlo. Zrcadlo, v němž se odrážejí všechny předměty, pohyby i barvy. A přitom zůstává nehybné a jasné.“  I když malířství (v porovnání s jinými obory) věnoval málo svého času a sil, děkuje mu toto umění za svoje největší zdokonalení.


LEONARDOVA POSLEDNÍ VEČEŘE
(The Last Supper)


V roce 1495 dostal Leonardo velkou životní a uměleckou příležitost. Vévoda Lodovico mu svěřil výzdobu refektáře v klášteře Santa Maria delle Grazie. Myslím, že nikdy předtím se mu nehodila jeho houževnatost, odvaha a touha po pokusech více, než v této situaci… uvážíme-li, že s nástěnnou malbou neměl dosud žádné zkušenosti! Při tradičním způsobu malování nástěnných fresek se používalo vlhkých pigmentů na vlhkou omítku. S prací se muselo hodně spěchat, aby omítka nezaschla.
Rychlost a rozhodnost – to nebyly jeho silné stránky. Proto si našel originální řešení.Vymyslel druh omítky, na kterou mohl malovat za sucha a tak nemusel s malbou spěchat. Na začátku váhal, zda použít tradičně používané akvarelové barvy nebo jemné a zářivé barvy olejové. Rozhodl se pro olejové, i když zkušení malíři předpovídali, že na vlhké zdi nebudou dlouho držet. Olejové barvy mu umožňovaly to, co ke své práci nejvíce potřeboval – tedy časový prostor k jeho věčným pochybnostem, váhání, korekcím, tápání. Toto byl jeho styl, jeho přirozenost. I své žáky učil, že:“Umělec, který nepochybuje, nemůže mnoho dosáhnout.“  

Námět fresky - Poslední večeře Páně - už zpracovalo mnoho umělců před ním, ale Leonardo to chtěl pojmout úplně jinak. Toužil zachytit to působivé emocionální napětí, které se odehrává těsně po poslední večeři...tedy okamžik, kdy Ježíš sděluje apoštolům: “Amen, pravím vám. Jeden z vás mě zradí.“
Dodnes tak můžeme se zatajeným dechem pozorovat reakci každého učedníka - jeho překvapení, vztek, strach, ohromení, pohoršení, rozhořčení, úzkost, vášnivý protest i nedůvěru. Někteří se v zármutku odtahují, jiní Ježíše ujišťují o své lásce a nevině, další vážně debatují nebo vypadají, že od svého pána očekávají vysvětlení jeho slov.
Na jejich tvářích se zcela viditelně odrážejí otázky: „Kdo je mezi námi ten zrádce? Kdo je ten, který zná odpověď?“
Ještě bych ráda podotkla, že v tradičních verzích tohoto námětu, sedí apoštolové nehnutě u stolu v jedné řadě. Jen Jidáš od nich bývá oddělen.

Leonardo tuto ikonografickou tradici v Poslední večeři Páně vědomě porušil. Použil zcela nové rozložení postav a všechen zájem soustředil na jejich postoj a mimiku. Některé prameny uvádějí, že se snažil zachytit nejen psychické, ale také astrologické charakteristiky jednotlivých postav. Existuje i zajímavá teorie, že se Leonardo při zpracování tohoto námětu nechal inspirovat astrologem Klaudiem Ptolemaiem, protože apoštoly umístil do čtyř skupinek po třech – čímž se odvolává na čtveřici a triádu. Takto na magickém čtyřúhelníku spojil nebeský makrokosmos zvěrokruhu s pozemským mikrokosmem. Propojil je pomocí perspektivy kazetového stropu a zdí. Takto každý apoštol představuje jedno znamení zvěrokruhu a jeho vládnoucí planetu. Na Ježíše zbylo Slunce, kolem něhož obíhají všechny planety - což byla v tehdejší době kacířská nauka.


A tak Šimon prý představuje znamení Berana - energický postoj, prudké pohyby, výrazné čelo a špičatá brada. Tadeáš, protože má fyziognomii člověka pomalého a velmi pevného a vypadá navíc statně, představuje Býka.
Matouš odpovídá Blížencům – zdá se, že mluví lehce a přesvědčivě. Jeho ruce se jako Blíženci pohybují stejným směrem. Filip je spojen se znamením Raka. Má kulatou hlavu a strnulou tvář s některými lunárními charakteristikami. Jakub starší je oblečen do zlatavého šatu a jeho majestátně působící vzezření poukazuje na znamení Lva.
Tělo apoštola Tomáše odpovídá ve zvěrokruhu znamení Panny a její vládnoucí planetě Merkuru. Gesta, která dělá rukama, tomu napovídají. Jan je spojen s Váhami. Má charakteristiky Venuše a jeho vlastní hlava, velmi nakloněná nám ukazuje, že se jedna miska vah nahnula. A to na levou stranu z pohledu pozorovatele - jako špatné znamení. Jidášova levá ruka vytváří podobu Štíra, kterého představuje. Jeho vůle zahrnuje agresivitu Marsu. Svůj pohled skrývá pod přivřenými víčky, přestože celkový postoj je spíše vyzývavý. Nepozorovaně po stole rozsypal sůl, což je prý symbol neštěstí. Petr je typickým Střelcem. Leonardo ho namaloval v pozici téměř vestoje a z profilu.Jeho pravá ruka je natažena dozadu (v pozici jako kdyby natahovala luk) a třímá nůž. Druhá ruka dopadá na rameno Jana.
Ondřej je řízen Kozorohem a tak působí velice seriózně a přísně. Jakub mladší je řízen Vodnářem a tak jednou rukou se snaží dotknout Petrova ramene, aby zbrzdil jeho hněv a druhou rukou se opírá o Ondřeje. Bartoloměj je řízen Rybami. Stojí na nohou, jako by chtěl zasáhnout do toho, co hrozí, že se změní v hádku. Avšak ruce ukazují, že není odhodlán a zůstane tak i nadále pouhým pozorovatelem.
Uprostřed stojící Ježíš odpovídá středu Sluneční soustavy Slunci. Má charakteristiky duševní vyrovnanosti a krásy. Se svýma roztaženýma rukama vytváří trojúhelník na čtvercovém stole. Postava je opsaná kruhem, jehož imaginární poloměr vychází z jeho pravého oka (nejduchovnější otvor lidského těla).


INSPIRACE V ULICÍCH

Vévoda Lodovico Sforza chtěl, aby Leonardo své dílo co nejdříve dokončil a trval na pravidelných zprávách o tom, jak práce pokračují. Opat, který měl na starosti informovat vévodu, mu hlásil: “Mnohokrát jsem excelence Leonarda viděl, jak do kláštera přichází brzy po ránu a tráví celý den na lešení. Neodložil štětec od svítání do slunce západu. Neustále pokračoval ve své práci, aniž by něco pojedl nebo vypil. Pak zase uplynuly 3-4 dny, kdy se štětce ani nedotkl, ale strávil denně několik hodin tím, že se na malbu jen díval a uvažoval o ní. Potom se zase najednou sebral a odešel z kláštera.“

Leonardo však pilně pracoval i v těchto okamžicích. Chodil hodiny a hodiny po ulicích a kreslil si do svého zápisníku. Hledal vhodné tváře a správná gesta, aby vdechl život každému učedníkovi na fresce.
Když práce trvala již skoro rok, ptal se Sforza Leonarda, proč mu to tak dlouho trvá. Ten se obhajoval tvrzením, že své práci věnuje průměrně 2-3 hodiny denně. „Jak to?“ řekl Sforza. „Někdy tam prý vůbec nejsi.“ A Leonardo mu pokorně odpověděl: “Po celý rok jsem se denně vypravil mezi lidi, abych se pokusil najít tvář, vystihující Jidášovu podlost. Ale pokud se mi to nepodaří, mohl bych použít tvář opata, který na mě Vaší excelenci donáší.“
Leonardo byl velice mírný, tichý a klidný člověk, ale vždy dokázal obhájit svou práci a stál si za svým. Nakonec Leonardo svého Jidáše našel a fresku koncem roku 1498 dokončil. Když byla odhalena, stanuli prý mniši v ohromení a v úžasu. Vedle jejich opravdových dřevěných jídelních stolů se náhle objevil stůl Ježíše Krista s dvanácti apoštoly. Malba na ně působila tak realisticky a plasticky, že vytvářela iluzi skutečnosti.

Experimentální technika malby na suchou omítku způsobila, že už za několik let po dokončení práce se pod povrchem malby objevily drobné, téměř neviditelné trhlinky. A časem -  i v hlubších vrstvách omítky - začala působit vlhkost, která malbu narušovala. Od té doby došlo k četným pokusům o restaurování fresky…charizma originálu však září dodnes.


DOBROTY V KNIHOVNĚ


Jak jsme si řekli na začátku tohoto příběhu - do všeho, co dělal a čím se zrovna zabýval, vkládal Leonardo celou svou osobnost. Najdete ji i v Poslední večeři. Určitě i proto, že Leonardo do fresky zahrnul vše, čemu se naučil z Ptolemaiova Tetrabiblos, od Pythagora, z hermetických knih nebo arabských textů.

Pro zajímavost - podle toho, co je uvedeno a rozebíráno v Leonardových tzv. Madridských kodexech se usuzuje, že počet knih v jeho soukromé knihovně dosáhl minimálně 116-ti svazků (ať to byly knihy jiných autorů nebo i ty, které sám přeložil nebo napsal.) Na základě toho se také vyvozuje, že byl zasvěcen do okultních věd - zvláště do astrologie, alchymie a praktické magie. Spolehlivě bylo zjištěno, že ho ovlivnili Arnold z Villanovy, Raymundus Lullus, Magické knihy z Šalamounova chrámu, texty o chiromantii, hermetičtí filozofové jako Marsilio Ficino, astrologické traktáty Guida Bonattiho, Giovanni di Sacrobosco , Arab Abú Mašar, Klaudios Ptolemaios a další. Z jeho spisů také vyplývá, že navštěvoval tajné kruhy univerzity v Pavii, udržoval korespondenci s různými okultisty své doby a radil se s astrology jako Marliani, Rosate a další.

Poslední večeře má své kořeny v dávné minulosti, v „kultu stolu“ - jako opory fyzické a duchovní stravy.
Je to jeden z největších esoterických souborů, ve kterém Leonardo spojil dvě nejdůležitější věci. Nejvyšší výraz krásy a nejhlubší sílu myšlenky.

V každé z nás je kus Leonarda. Máme sílu, odvahu a dar…TVOŘIT. 
Myslím, že ať tvoříme cokoliv, je důležité dělat to s nasazením, opravdovostí a láskou. A pak po vzoru Leonarda dokážeš být vším, čím chceš být.

Přeji vám, aby jste si to co nejvíce užily.



Pro tento článek jsi už hlasoval dříve takto : Jsem v extázi

Pokud chceš opravit tvoje hodnocení, znovu hlasuj.

Jsem v extázi Vzrůšo Skvělé Zajímavé Nuda
Vaše TOP 10

<< zpět