RODINNÁ VEČEŘE
Brácha Generál se s námi pohádal kvůli babičce na reinkarnacích. Nakonec zařval: "Vojíne, debile, nevidíš ten její klobouk? Jasný Napoleon!" Znělo to strašidelně. Teď už chápu, proč Romus vyhrál a založil Řím. S takovým vůdcem z rodu Celerů by válku vyhrál i Borat.
"Hele, gumový mozku, klobouk není typologický rys osobnosti, přece nebudeš tipovat minulé životy podle sponky do vlasů nebo brýlí! To by ta babka z Ladakhu taky mohla bejt ruský mafián nebo Steve Wonder!"
Generál zařval něco ve stylu: "Ty Béčko z východu! Víš, kdo já jsem? Kurva, já mohl být římský starosta!" Bráška není zvyklý na nesouhlas, v armádě je jen jeden názor: Jeho. No, trochu jsem se bál, působil strašidelně. On totiž nesundává helmu ani u rodinné večeře. "Dobrý voják je vždy připraven, maminko!", omlouvá svou helmí úchylku, zatímco já si říkám: táhni, ty plechová hlavo.
JO, to Béčko z východu, to naráží na mé křestní jméno Best. Jasné, ne? B a EST, nebo-li východ. Maminka bývala hippie vegetarián, závislá na lehkých drogách. Lehkých, no... sjetá byla těžce. Asi deset let v kuse. Když se probrala z dlouhého tripu, našla v pokoji děťátko. Nejdřív si myslela, že jsem materializovaný andílek... Jitřenka. Hvězda ukončující temnotu noci. Posel přinášející poselství příchodu světla. Tak mi začala říkat Lucifer, což znamená latinsky totéž. Neměl jsem plenky. Snad jen kočičí hovínka smrdí víc než kojenecké... Měla to v klíně. Žádný andílek, mám dítě, napadlo matku v tu chvíli. Začala hledat tatínka. Hledáme ho dodnes. Cestou ji někdo vysvětloval, že Lucifer Celer není zrovna praktické jméno.
Dřív prej to šlo, ale ve čtvrtým století se jeden biskup jménem Lucifer rozhádal s církevní mocností natolik, že se jeho jméno cílenou kampaní stalo synonymem pro ničitele světla. Ten příběh se fakt stal. Lucifer byl biskup Sardinie. No a tak mě matka přejmenovala na B-EST Celera, což má pořád zachycovat poselství východu světla, nebo vitaminu B, který obsahuji.
Brácha generál to samozřejmě naschvál komolí na Béčko z východu. Jakoby Béčko ze západu bylo rasově lepší.
No, na konci večeře se ozval mladší bráška, Junior Celer. Světe div se, zastal se toho hlučnějšího. Plechové hlavy.
"No, já teda nevím, protože vlastně to může být i jinak, ale nevím, když si snad, no možná myslím, že klobouk je to vlastně napoleonský, což ale nemusí být důležité, pokud máte jiný názor, tak na ten můj zapomenu. Vlastně zapomeňte."
řekla ta Ryba. Všichni jsme na sebe hleděli a nikdo nic nevěděl. Junior se chvěl. Generál čučel. Nejmladšího bráchu slyšel mluvit poprvé od poslední večeře s Pilátem. Byli jsme tehdy na rodinné dovolené v Palestině a guvernér byl známý známého. Během večeře malý Junior zalapal po dechu a řekl: "Papa papa pa." "On už mluví!", zakřičela šťastná maminka. On mluví, divil se teď generál, a povzbudil ho, aby nám svůj názor vysvětlil poněkud přesněji. Povzbuzený Junior přestal hmmmovat a koktat:
"No já si myslím, že nejen vrozené rysy naší tváře vyzařují naši minulost. Úprava vlasů, tváře, dokonce i naše oblečení, tedy i klobouk, či barevné kombinace, do kterých se oblečeme, jsou především vyjádřením naší duše a mohou tudíž zcela odhalovat naší osobní historii."
"No, něco na tom je. Když jsem byl v blázinci, byl tam pán, který si každé ráno udělal z novin velkou čepici napoleonova střihu. Nasadil si ji na hlavu a vojenským krokem vykročil do boje, než mu čepici sebral první doktor v bílém plášti, kterého na pochodu areálem potkal. Přes toto Waterloo se vše další ráno znovu a znovu opakovalo. Jeho duše zřejmě znala napoleonovu dobu, ale přesto si nemyslím, že byl slavným vojevůdcem, spíš nějakým řadovým vojákem."
"Jo, když jsem dělal korespondenci, objevil jsem problémek i na "tetce" s parfémy. Ta paní má sice přiřazený parfém specialistou z Artantry®, ale nejvíce lidí k ní tipovalo parfém, který ona sama používá nejraději, tedy Kenzo!"
"Jo, jo, Juniorku, já vím. Přemýšlel jsem, jestli jí tam to Kenzo dát, ale v této anketě má jít o osobnostní růst skrze působení na 1.čakru - čich - limbický systém. Nikoliv o udržení stávajícího stavu. Proto je tam jiný parfém, než který má doma v koupelně. No, ale ti, co dali Kenzo, jsou v podstatě telepati. Jenže tato "tetka" není o telepatii, ale o Artantra® typologii pro první čakru."
"Když jsou tak dobří, proč neuhádli, že telepatka hned při prvním vysílání myslela na sex?"
"Protože se styděli, já bych tam sex nikdy nekliknul. Ani peníze. Práce s nakupováním jsou zase dost osobní věci a já je taky nebudu klikat."
"Ty vole, a jak teda řešíš tuto "tetku"?
"Pořád klikám JÍDLO", špitnul Junior.
"Hele, hoši, na frontě se objevil problém!", zahřměl generál.
"Nejlepší telepati v minulém školním roce posílali smsky hned po vysílání. Co mají dělat teď?"
"Problém řeší omezení vstupu ke staré telepatii se symboly. To nahrazuje smysl telepatických smsek, které měly zachytit první pokus telepata v daném týdnu. Tím, že se teď k anketě dostanou jen jednou za týden, nemusí posílat smsky, navíc se nemusí omezovat pevně stanoveným termínem, který u smsek byl."
"No, pěkný bordel, vojíne. Nesnáším změny. Když jsme u jednoho vstupu za týden, máte tam problém. Některým studentům se studovna uzavřela dřív, než stihli odpovědět, a už se tam nedostanou, až příští týden."
"Vždyť jo. Testovali jsme to poctivě na všech, původně byl časový limit k odpovědi padesátiminutový. Jenomže želva, hlemýžď a doktor Kedluben to nestihli, tak se kvůli nim časové omezení stránek prodloužilo. Stihli to všichni. Nebo ne? Prostě po hodině se stránky mohou zavřít, a to na celý týden."
"Jo, a jak ti dupou králíci?“
"Věda narazila na problematické přijetí. Jedna studentka vzala tuto astrologickou studii velmi seriózně. Je přeci zajímavé zjistit, kterého znamení v horoskopu se v přírodě rodí nejméně zrozenců. Zavolala na hlavní krajskou chovatelskou stanici. "Dobrý den, mě by zajímalo, kdy se množí králíci."
"Tak na vtípky nemáme čas!", odpověděl hlas na druhé straně a zavěsil. Nevzdala to a zavolala znovu. Tentokrát se představila jako studentka ze zemědělské fakulty a chovatelská stanice se s ní bavila. Jiná studentka po telefonu oslovila svého dědečka: "Dědo, jak ti dupou králíci? "
"Hele, sluníčko, jsem rád, že se ve městě máš dobře, až vystřízlivíš, přijeď, dám ti dva králíky a můžeš si to zjistit sama. Přidám ti i slepici." A zavěsil taky.
Celeří večeře končila. Generál si utřel rty na přilbě a zasalutoval, vstal a táhnul do boje. Junior si oblékl flanelku, nasadil brýle a šel programovat na počítač. Říkám mámě, zda by nechtěla příště zkusit nějaké recepty s celerem. Zbledla. "Luciferku, přece nejsme kanibalové! Příště uvařím specialitu. Našla jsem jeden recept v nejsvatější knize lidí."
"V Playboyi?"
"Ale ne, bestcelerku, v Bibli."
"Aha, a o co jde?"
"Starozákonní specialita z Ezechielovy knihy, strašně se na to těším. Bible je pro lidi strašně důležitá. Najdeš v ní všechno. Já tento recept našla v kapitole 4, odstavec 12-15."
"Dobře, mami, a o co jde? Nějaká pečínka? Stehýnka žab padajících z nebe nebo co?"
"Ne, ne, vegetariánská specialita - chleba upečený na lidských hovnech a kravských koblihách. Hned ráno skočím nakoupit, doufám, že budou čerstvé."
"No, mami, obdivuji recept z Bible, ale zítra se mnou nepočítej. Mám totiž něco důležitého."
"Nevadí, synáčku, odložím ti nejlepší kousek do trouby."
"Tak to fakt díky, mami."
Lidi, tak abych nezapomněl, měli byste rozhodnout, zda je podobný recept v Bibli a taky, jestli je možné poznat minulé životy podle oblečení. Jo, a nezapomeňte, že minulé životy jsou jen hra, nikdo neví s jistotou nic. Jediný jistý minulý život je ten, co právě žijete, teda až z něj jednou minulý život uděláte. Tak se snažte, ať v anketách hádání minulého života v příštím těle nemusíte klikat možnost "Nudný blbec."
Rozhodněte:
Text Jaroslava Dobeše z archívu Hrobky Old Poetrie.
