MÁŠ TŘI MĚSÍCE ŽIVOTA
Jaroslav Dobeš
Reinkarnace toulavé duše 6
Zatímco děti nemají vnímání času, mladí lidé jej pojímají s pocitem vlastní nesmrtlenosti, staří zůstávají v šoku před jeho rychlostí. S pocitem, že ještě včera byli ve hře, šokovaně počítají dvouciferné kupy let, které uběhly od té, či oné události. Uvnitř se téměř nezměnili, ale venku je vše úplně jiné. Stačí se podívat do zrcadla, na tvář a tělo. Vykouknout z okna a uvidět samé cizí tváře. Pobíhají tam lidi, kteří ve světě starého člověka ještě včera vůbec neexistovali a navíc vypadají tak, jak on kdysi, ovšem pro něho stále teď. Zmizely tváře známých kolegů života, buď umřeli, odstěhovali se, byli zaváti větrem pryč z jeho života a ti ostatní už nejsou stejní jako dřív, strašlivě zestárli.
Uvědomění si jiného plynutí času v našem nitru, „stále se cítím mladý" a mimo něj, kde letí jako splašený, je jednou z mála možností obyčejného člověka, jak se smyslově dotknout toho, co neumírá s tělem, toho, co se převtěluje a nebo pokračuje do života věčného. Nikdo nemůže prokázat, že toto dotýkání se vlastní duše není pouhá psychoiluze materialistického vesmíru, ale dnes se na existenci díváme očima nauk věřících v život po životě a proto z tohoto pocitu budeme vycházet.
1. „Vevnitř se cítím stále mladý", protože tvé „nesmrtelné" já nevnímá tok těla a světa kolem stejně. Buď stojí zcela mimo tento pozemský čas a nebo je pro něj o mnoho pomalejší. Něco jako jeden rok těla, jeden den duše.
2. „Kam zmizelo mé mládí, jakoby mi někdo ukradl čas života." Staří lidé často cítí zběsilej úprk času. Buď existují nejen různé individuální psychoprostory (např. jedinec na párty uzamknutý v meditaci nebo třeba depresi), ale také různé individuální psychočasy. To by znamenalo, že i když hodinky ukazují všem stejně, každému člověku během stejné párty uplyne jiná doba jeho života. Z pozorování a dotazníku jde vytušit určité zákonitosti tohoto jevu. V dětství se čas vleče, kolem dvacítky pomalu ubíhá a po třicítce už letí a každý rok zrychluje, což poznáme tak, že Vánoce přijdou dřív, po čtyřicítce je už rok jedním měsícem pětiletého dítěte (odhad). Druhá možnost, jak vysvětlit unesené mládí, ukradený život je v nedostatku minulosti. Mladý člověk má stejně splašený čas jako starý, ale nedokáže to poznat, kvůli mladosti. Teprve starší člověk žil dostatečně dlouho na to, aby jeho zkušenosti a paměť zhodnotily situaci. Zatímco dvacátník má za sebou dvacet (let) vědeckých pokusů s časem života, sedmdesátník jich má o mnoho více (sedmdesát). Neznamená to, že mladý člověk s málo pokusy nemůže dojít na totéž, ale je to velmi vyjímečné. Spojíme-li ukradený čas života s „uvnitř jsem mladý", vyjde nám možnost devadesátiletého starce, jehož duše (to, co žije po smrti), se těší na cestu jinam, vždyť je mladá a byla zde již tři měsíce. Představte si, kde bylo vaše tělo, když mu byli tři měsíce. Uvědomte si, jak málo toho lze za tři měsíce dokázat.
Kolik měsíců vám potrvá vystudování univerzity, vytvoření dobrého vztahu, postavení si nového domu? Za kolik měsíců našetříte na nové pěkné auto? Kolik měsíců se budete učit nový jazyk, abyste se v cizí zemi domluvili? Jak dlouho budete čekat na své dítě, když se dnes pustíte do plození? Tři měsíce života jsou málo a představme si, že duše starce, jenž oslaví devadesátiny právě ukončuje měsíc svého pobytu v jeho těle. Už jsme si říkali, jak kmotra západní reinkarnace Blavatská zaplakala nad tím, jak malý pokrok může duše udělat během jednoho vtělení. Tříměsíční pobyt duše v devadesátiletém těle by to vysvětlil. K čemu je to dobré být tři měsíce v těle, které musí prožít tolik ztrát, nadějí, změn, lásek a opuštění? K čemu je autu to, že jej řidič prohání dálnicemi, městskými zácpami, horskými námrazami, garážemi i dešti na place před domem? Žádný řidič to neřeší, prostě jen mění boty, krmí to a z času na čas zajde k doktorovi, aby vyčistil a vyměnil opotřebované součástky. Pokud se auto porouchá přilíš (nehoda) koupí si jiné, pokud si to může dovolit, koupí si po třech letech modernější typ („tělo-auto zemře mladé"), v některých případech s autem duše najezdí statisíce kilometrů a vzdá se jej až po totálním ojetí všeho. Základní problém nepochopení smyslu života (toho nesmrtelného) tkví v upnutí se na auto, nikoli na řidiče a jeho posádku. Nakonec to došlo tak daleko, že věříme (i lidé věřící to dnes mají také) na život auta. Auto se nemůže převtělit ani jít do ráje či pekla. Leda tak na generálku nebo do kovošrotu. To je jasné každému.
Jeden pán mi opravoval auto. Takový obyčejný člověk bez vzdělání se zlatýma rukama a vrozenou bystrostí.
„Potřeboval bych auto až v pátek, jedu do horského kláštera navštívit přítele, jenž se stal katolickým mnichem," požádal jsem ho o předčasný termín opravy.
„Já si o vás myslel vždy jen to nejlepší. Zklamal jste mě. Jak můžete věřit na Boha? Taková blbost. Proč vám Bůh neopraví auto? Klekněte si před motor, sepněte ruce k nebi a zařvěte:“
„Gogo prosím vyměň mi karburátor!" Klekl si před motor a udělal vše, co dřív popsal. Chlapi vzadu si polohlasně říkali: „Už je zase na mol."
"Neměl by chlastat před obědem a ještě v práci..."
Mechanik dokončil opravářskou modlitbu a zkusil nastartovat.
"Vidíte? Co si člověk neudělá, to nemá. Žádnej Gogo. Ámen."
V podstatě s ním nelze nesouhlasit. Projedeme-li historii všech církví v posledních tisíci letech, tak z pohledu lidského života na Zemi totálně selhaly. Náboženství jsou nejneúspěšnější organizace lidstva a jediné štěstí církví je, že nemusí poskytovat záruku. To by došlo na exekutory hned zítra. To by byla dražba. Nemovitosti, křesla, trůny, drahé šperky... Kde se to všechno vzalo? Výměnou za slib spasení bez záruky.
Automechanik sice měl pravdu, ale měl ji úplně? Opravdu je náboženství největší podvod v dějinách lidstva? Z pohledu auta-těla by tomu tak spíš bylo než nebylo, ale co když v něm cestuje také řidič-duše?
Rozlišit auto–tělo od řidiče-duše je pro člověka (téměř) nemožné. Snad jen nějaké kriticko-extrémní momenty života nebo pocit mládí uvnitř starého těla mohou naznačit existenci něčeho jiného, než je auto-tělo, něčeho, čemu se zřejmě věnovali zakladatelé náboženství. Nechtěli být automechaniky, ale motoresty občerstvujícími řidiče. Jenomže řidiči zcela splynuli s autem. A to je problém pro jakoukoliv verzi posmrtného života.
Blavatská a její současníci se při vytváření západní teorie převtělovaní opírali o módní vlnu tibetských pohádek. Číňané o půl století dříve zavřeli Tibet před cizinci (vedly je k tomu politické obavy z Ruska a koloniální Británie, která později obavy naplnila a v roce 1913 „vyhlásila" s 13.dalajlámou nezávislost Tibetu).
Uzavření Tibetu vedlo k tomu, že tamní pohádky nešlo reálně prověřit tak jako dnes (prostě tam zajet a podívat se). Tibetská verze převtělování typu: zemře dalajláma a za rok, za dva se najde dítě, v němž se znovu narodí; toto dítě se rozvzpomene na věci, které mu dříve patřily a je dosazeno do bejváku a zaměstnání zesnulého dalajlámy jako jeho nové vtělení. Tak tato tibetská verze převtělování (vznikla v roce 1248) byla přejata Blavatskou a spol. jako základní osnova, přestože netibetský buddhismus vnímá reinkarnaci zcela jinak (spíše jako přenos elektriky než převlečení se herce do nového kostýmu).
Vlastně ani hinduismus nebo další asijské nauky nepojímaly převtělování takto jednoduše. Nechci být nimra, ale pastevci v nejvyšších horách Asie byli určitě mnohem zaostalejší kulturou než mocné říše Číny, Indie nebo Japonska. Vzdělanost nikdy a nikde nebyla spojena s horaly v pohraničí.
Tibetský systém reinkarnace je učení horalů z toho, co do země přišlo spolu s obchodníky prodávajícími v Tibetu zboží indické a čínské. Tak se to událo i u obchodníka a farmáře Marpy (jeho žák byl Milarepa a učení, které tehdy přivezl, je hlavní osnovou pro lámy vedené karmapou).
O kladech a záporech tohoto horalského (tibetského) pojetí převtělování si můžete přečíst v Poetrii® 108 (Frapuccino lámů a Reinkarnovaný cukr); jen jsem chtěl připomenout hlavní zdroj, o který se opírali kmotrové nové západní nauky o převtělování, záhy doplněné o karmicko-osudové tresty a odměny dle logiky „svatá prostoto".
Ne, že by se mi tento způsob převtělování nezamlouval. Znáte tu blonďatou kočku, co pařila s americkým presidentem? Oba zemřeli „mladí", ona v létě roku 1962, on o 15 měsíců později.
Podle tibetsko-západní reinkarnace se znovu narodili kolem roku 1965. Kolik je jim teď let?
Marilyn Monroe zemřela ve 36 letech, John Kennedy ve 46 letech. Pokud by si vybrali další vtělení podobně a narodili by se v roce 1965, ona by zemřela v roce 2001 (třeba byla jednou z obětí útoku na newyorské mrakodrapy) a on o deset let později (2011).
Tibetští dalajlámové měli dlouhé období, kdy umírali mladí (většinou nepřežili plnoletost, tuším 21 let); stalo se to několika vtělením po sobě, tak proč by náš pár sex-symbolu a presidenta nemohl zemřít v podobném věku jako při vtělení ve XX.století, kdy on byl o deset let starší než ona? Jenže zemřel o rok později. Budou spolu chodit i v dalším vtělení? Ona bude starší než on. Co s nimi bude? (Vlastně bylo?) Možná v dalším životě byli sourozenci. On se stal starostou malého města a ona prodavačkou v lékárně.
Pak znovu vyměnili auta, ona roku 2001, on roku 2011. V tibetsko-západním pojetí to vypadá na narození v letech 2003 a 2013. Ona bude o deset let starší. Budou zase sourozenci? Třeba ho bude učit ve škole a on se do své učitelky sexuálně zamiluje. Ona ho samozřejmě odmítne a on se otráví práškama... svatá prostoto, jaká červená knihovna? Když se pak roku 2040 Marylin narodí zase, bude to v nějaké zemi, ve které je normální otěhotnět v 19 a roku 2060 se jí narodí syn John Kennedy (naposled zemřel roku 2058)... a bude ho kojit a bude jí celý, celičký patřit. Od jejich mileneckého vztahu už uplynulo 99 let (a několik životů), ale pro duši-řidiče jen 99 dní. Duše právě začíná čvrtý měsíc pobytu v blízkosti své nové známosti. Tři měsíce chození není málo, už to cosi naznačuje, ale na druhou stranu pořád o nic nejde.
Vztahy se většinou lámou v těchto etapách:
a) po půl roce (to je pro duši 183 let a náš hvězdný pár tímto prověřením vztahu projde někdy kolem roku 2143)
b) po třinácti měsících (tímto obdobím jejich duše projdou plus mínus roku 2339)
c) po čtyřech letech (rok 3429)
Po čtyřech letech chození řidičů-duší se rozhodnou pro svatbu, věčný slib a nastane splynutí dvou duší; duší, které před téměř patnácti sty lety řídily auta-těla jménem Marilyn Monroe a John Kennedy, auta, s nimiž do sebe narazili, aby je záhy opustili (tragicky zemřeli).
Před 1500 lety Evropa nevěděla o existenci Ameriky a byla ovládaná kmeny Góthů, kteří šířili křesťanství podobné učení svědků Jehovových a islámu (ten zatím ještě neexistoval). Bouraly se svatyně antických bohů a na místě jednoho takového chrámu si venkovský mladík, který nezvládl studia ve městě (zřejmě nezapadl do studentských radovánek na kolejích a možná zde byla i šikana) založí křesťanský klášter.
Podle tohoto Benediktova kláštera o mnoho později se začne odvíjet vývoj klášteru katolických mnichů. Právě v této době jste museli navázat první intimní kontakt s duší, se kterou máte pocit splynutí. Vaše duše po čtyřech letech (pro tělo a svět 1500 let) chození se konečně odhodlaly ke svatbě.
Tehdy, když se duše poprvé setkaly, nebyl v Tibetu buddhismus, ale horalský šamanismus; v Číně se buddhismus zrovna usazoval jako nové náboženství přivezené z Indie (nejdříve obchodníky, pak misionáři). Nejmocnější muž Evropy, „řecký" císař, zakazuje nauku o reinkarnaci a už brzy biskupové ve Francii prohlásí, že duše ženy je vývojové stádium mezi zvířetem a člověkem (rozuměj mužem). Jaký jste mohli mít vztah se svým vyvoleným v této době na počátku cesty ke splynutí vašich duší (teď se táži žen)?
Třeba vás koupil na trhu. Nebo vás znásilnil během vojenského tažení. Případně jste došli k intimnostem při zpovědi (celibát knězů se začne, velmi těžce, zavádět až o mnoho století později).
Nebo jste byla tanečnice, herečka (v té době něco jako gogo u tyče) a císař se do vás zamiloval. Proč ne? Zmíněný nejmocnější muž Evropy, „řecký" (vlastně řecko-turecký, nebo-li byzantský) císař se takto zamiloval. Láska byla dlouho nenaplněna, on, mladý princ, stále podléhal císaři otci, a ten měl v zákonech také zákon o tom, že si šlechtic nesmí vzít za ženu umělkyni.
Otec zemřel a princ se stal císařem. Zákon změnil a vzali se. Žili dlouho a mocně. Hodně lidí jí nedokázalo odpustit to, že vládla mužům; její manžel, císař ji v tom podporoval, dokonce tato herečka sesadila jednoho papeže a nahradila ho svým mužem. Právě kvůli ní začaly vznikat v církvi velmi protiženské zákony, které později vyvrcholily prohlášením, že žena nemá duši člověka.
Dnes se ptáme jinak:
a) Má duši vůbec někdo?
b) Existuje v nás „něco", co přežívá smrt nebo předchází narození?
A pokud ano, tak:
c) Proč se to „něco" obléká do těla? Jaký to má význam?
d) Pamatuje si to „něco" (dále budu užívat slovo duše) naše předchozí trampoty, teď myslím životopisy našich těl-aut?
Otázka tohoto bodu d) je hlavním důvodem našeho dnešního povídání. Podívejme se na to jinak. Pamatujete si vy, co jste dělali v tento den před deseti lety?
NE (pokud ne, zaškrtněte čtvereček)
ANO (pokud ano, shrňte to na následujících řádcích)
......................................................................................
......................................................................................
......................................................................................
Jestliže jste zaškrtli NE, něco si pro tento den vymyslete. Zjistěte, o který den v týdnu se tehdy jednalo, a pak odhadněte podle vzpomínek na zmíněné období, co jste tak asi ten den dělali nebo prožili a doplňte to do volných řádků nad tímto odstavcem.
Přečtěte si události tohoto dne před deseti lety (ať už pravdivé nebo ty vydedukované) pětkrát za sebou. Po každém přečtení udělejte minutovou pauzu a vzpomínejte na lidi, pocity, zábavu a povinnosti těchto let.
Nakonec zhodnoťte, nakolik vás, váš život charakteristické rysy onoho dne ovlivňují dnes:
a) Vůbec
b) Jen nepřímo, jako kniha nebo film, které mám ráda
c) Ovlivňují můj život stále
Ať už jste u dne před desíti lety zvolili:
a) další běžný den
b) další kapitolka několika tlustých knih
c) den, v němž vyvrcholila děj jedna z knih mého života,
je zde přespříliš důkazů o tom, že události našeho života mají jen časově omezenou platnost. Jinými slovy to, co je pro nás dnes nejdůležitější, bude plynutím času a událostí odsunuto buď na skladiště vzpomínek, které sledujeme už jen jako diváci, nikoliv aktéři-herci, anebo ještě častěji to bude přesunuto do zapomnění.
Ze zapomnění se dají vzpomínky vysunout do skladiště jen na přímou žádost:
a) Nějaký jiný aktér zapomenutou událost zmíní, třeba na srazu spolužáků po 20 letech
b) Nějaká jiná událost vám zapomenuté připomene, buď přímo třeba díky staré písničce a nebo v pocitu jakéhosi obráceného déjà vu.
Právě skladiště zapomnění je důvodem, proč jsou regrese užitečné i v případě, že žádný život po životě neexistuje. Vždyť i události před deseti, dvaceti, čtyřiceti lety jsou spíše minulým životem, než součástí toho současného. No řekněte, jaký současný požitek můžete mít z drahé večeře před deseti lety? Život je především o zapomenutých událostech, a i ty, co si pamatujete, jsou často zkresleny studiovými úpravami střižny, buď střižny vaší hlavy („no a pak jsem chytl toho dvoumetrového sumce", věříme a říkáme, i když měl jen metr a půl) a nebo ještě častěji je film našeho života sestříhán a upraven lidmi kolem nás („No, a pak jsi poprvé začal chodit. Došel jsi až k televizi na druhé straně pokoje, vypnul jsi ji a začal před ní bavit celou rodinu!" Ve skutečnosti to byl váš bratr, který se zvedl tři kroky od televize, na kterou spadl, a hlavou v pádu praštil do vypínače... přesto tuto vzpomínku o vašem hereckém talentu vyprávíte všem svým známým).
Zkreslení a informační šumy spolu se zapomínáním a vyhasínáním důležitých událostí života v nepodstatné klípky vzpomínek naznačují buď:
a) Že jsme jen auto, evolučně pokročilý živočich, který žije v náručí naprosté náhody životních konstelací a jehož existence nemá jiný smysl než život opice nebo psa.
b) Že pokud existuje jakákoliv posmrtná verze bytí, nejsou pro ni události života těla-auta vůbec důležité, protože je úplně jedno, jestli jste do cílové etapy toho života (tříměsíční cesta duše) dojeli v ukradené limuzíně, ve vrtulníku jako president a miliardář, a nebo v nejlevnější ojetině.
Největším důkazem nedůležitosti všeho, co se autu–tělu děje (včetně smyslů a psychiky), jsou stavy amnézie, nemoci stáří (včetně sklerózy) a další medicínské pojmy jako kóma (více viz závěrečné stránky Poetrie® 108). Lidé si pak nepamatují své děti, partnery, někdy ani to, jak se jmenují. Je to okamžik, ve kterém nabývá zcela jiného významu klasická otázka „KDO JSEM JÁ?"
Když se Bůh setká s adoptivním synem faraóna, ten se ho zeptá:
„KDO JSI TY?"
„JSEM, KTERÝ JSEM," odpoví v Bibli Bůh Mojžíšovi, aby mu za chvíli sdělil, že on, člověk Mojžíš, syn Starého Egypta na útěku do exilu, je BŮH (ELOHIM).
ELOHIM je v Bibli nejčastěji užívaný výraz pro Boha (jazykově je to slovo v množném čísle, tedy BOHOVÉ, ale teologové to takto nepřekládají). Mojžíš člověk byl biblickým Bohem pasován do role Boha, a přesto za několik desetiletí zemřel. (Tento příběh často teologové používají proti otázce: Jak mohl Ježíš zemřít, když byl „Bůh"? Mohl, protože stejně jako Mojžíš, byl BŮH–ELOHIM).
Po neuvěřitelném utrpení židovského národa za II.světové války ztratilo mnoho lidí víru v Boha, který takovéto věci dopustil. Stejně tak mnoho lidí všech vyznání ztrácí víru v nějakou nesmrtelnou duši uvnitř toho všeho (těla), protože nám nijak nepomáhá, když je potřeba auto opravit. Veškerou pozornost pak přesouvají na život auta a když ve stáří narazí na „ukradenou mladost", je těžké přijmout zprávu o mylně prožitém životě. Raději se mluví o tom, co všechno dokázali.
Pokud přijde „prozření", buď přirozeným odcizením od života auta (třeba po ztrátě partnera, kdy všechny věci ztrací smysl a nebo ve stáří pomoci zpětné vazby popsané na začátku dnešní lekce) a nebo nepřirozené skrze nějaký typ amnézie, znovu vyvstane otázka „KDO JSEM JÁ?"
V Asii se často říkalo, že TY JSI BŮH (určitě nemysleli tělo-auto). Jak jsme viděli u Mojžíše, není to úplně cizí odpověď ani v Bibli.
Mojžíš byl bůh ELOHIM. HIM je tvar množného čísla a kořen EL je (asi nejstarší) známý výraz pro Boha u semitských národů, což jsou též židé a arabové; kořen slova ELOHIM, EL–Bůh se jako jméno boží nevyskytuje tak často; krome Žalmů jej nejčastěji naleznete v knize Jobově, kterou lze také považovat za obdobu Tibetské knihy mrtvých (viz Poetrie® 901, Osvobození duše, texty Vycházky duše z těla), ale je to naprosto neoficiální „spekulace“ :) . Stejně tak se v kapitole Bible zvané Jobova setkáme s dalším výrazem pro Boha vycházejícím z kořene EL. Tento výraz (BŮH) se v jiných částech Bible téměř nevyskytuje, ale v knize Jobově je stejně četný jako slovo EL (BŮH). Jedná se o ELOAH, u propojení knihy Jobovy s Tibetskou knihou mrtvých vás určitě napadne rozdělit EL (BŮH) a AH (tibetská mantra), velmi důležitá v prvních okamžicích po posledním výdechu zesnulého.
(Pokud velmi popustíme uzdu fantazii, pak EL_O_HIM může být totéž: HIM buď jako mantra HUM nebo HIM a nebo dokonce OM, které někteří vyslovují AUM; ovšem pro OM se nejčastěji hledá propojení se slovem AMEN).
V těchto divokých úvahách lze vysledovat přesun staroegyptských posmrtných obřadů přes Mojžíše až do Tibetu. Staroegyptské výrazy pro tuto problematiku se nápadně podobají tibetským slovům nebo písmenům jejich abecedy. (Pozor, toto je jen teorie bez dostatečných podkladů; třeba právě vy tyto věci propátráte důkladněji). Jak uvidíte později, návod, co dělat v čase po smrti v Tibetské knize mrtvých, se od svého přeložení začátkem XX.století dočkal nejrůznějších hrátek, včetně spojení s drogovými tripy a nebo našeho propojení s knihou Jobovou a mumiemi.
Původ slova EL odborníci připisují slovu UL – CÍL (jiná verze mluví o původu ze slova IL–Bůh, které se odráží i ve jménech boha islámu).
Platí-li jógové „BŮH JSI TY" (pozor, myslí se tím řidič-duše, nikoliv mysl-auto) a je-li toto TY zároveň EL (ve starší podobě UL), tedy CÍL, pak nabývá smysl převtělování spíše tradičních asijských rozměrů, což je:
BŮH – PÁD Z RÁJE – ZAPOMNĚNÍ – UVĚZNĚNÍ V GRAVITACI PŘÍČIN A NÁSLEDKŮ – MNOHO ŽIVOTŮ – DUCHOVNÍ CESTA – ROZVZPOMENUTÍ SE – A NÁVRAT K SOBĚ DOMŮ (BŮH)... tedy k CÍLI EL (verze UL).
(Toto je neuvěřitelná zjednodušenina složitých a různorodých nauk). V tomto případě by žádná událost, žádný čin v životě těl (auto) neměly jinou důležitost než působení oné gravitační síly (nejčastěji nazývané KARMA); o gravitaci jsme si říkali již slovy uznávaného vědce, že dokáže stvořit hmotu, a dle jiných vědců z hmoty může vzniknout život.
Proč by nebyly události životu důležité? No protože se odehrávají v zapomnění na sebe sama (řidiče) a vlastně jsou sledováním filmu, snem a nebo schizofrenní fantazií (zde se používá výraz MÁJA, iluze).
Bytosti, které v této verzi dosáhly návratu domů, ať už Buddha nebo hinduističtí bohové vtělení do lidských těl (čemuž se říká AVÁTAR) nakonec umírají; tak jako nakonec zemřel Bůh–ELOHIM Mojžíš a nebo Syn Boží ELOHIM Ježíš.
Mysticky můžeme úplně jinak přeložit to, že BŮH=ELOHIM Mojžíš zemřel ve chvíli, kdy po čtyřicetileté cestě pouští uviděl „CÍL-EL", tedy hledanou zemi zaslíbenou. O staletí později pak jeho „pokračovatel" Ježíš odešel poustevničit do pouště, ale ne na čtyřicet let, ale na čtyřicet dní. Toto je jeden z biblických odkazů (v jiném Bůh Mojžišovi říká: Každý den hříchu odpykáte rokem utrpení!), ze kterého vznikl převod jeden rok těla = jeden den duše, který jsme si vypůjčili i my dnes pro tři měsíce, které uběhly duši-řidiči, zatímco tělo-auto žilo devadesát let. JEŽÍŠ–ELOHIM zemřel na kříži,a po třech dnech se vrátil. Na tom stojí víra od času vlády syna Livie travičky (římského císaře Tiberia). Jak si má nezaujatý čtenář Bible vysvětlit, že zmrtvýchvstalého Ježíše nikdo z pozůstalých nepoznal? Ani nejdůležitější apoštolové (jeho osobní žáci) během společné procházky a dlouhého rozhovoru. Jedno z možných vysvětlení je, že přišel v jiném těle. V asijských naukách se to může stát, když:
a) Se Bůh Avátar ukáže na Zemi rovnou v těle dospělého
b) Převtělením duše zesnulého do těla dospělého (viz Frapuccino, Poetrie® 108)
Může se to stát, ale běžně se s tím nepočítá, a převtělenci a Avatáři dodržují základní zákony lidského života a narodí se a vyrůstají od kolíbky... (Občas urychlí růst a nebo se narodí bez sexu).
Je toho hodně, tak trochu na přeskáčku; to ale proto, že se této tématice věnuji miliony knih a úvah už od pravěku a my na ni máme vymezenou jen jednu lekci, protože nás čekají praktičtější témata minulých životů. Přesto jsme dnešní smes nemohli vynechat, abychom nebyli ukázkovou „svatou prostotou" v oboru reinkarnace.
Jak vidíte, klasická, více méně nedobrovolná reinkarnace starých nauk se zcela liší od moderního zapadního pojetí. Výzkumy doktorky Wambachové říkají: „Většina mých klientů po regresi prohlásilo, že se vtěluji do nového těla dobrovolně, těch, co ne, je minimum."
Nejčastější pojetí západní reinkarnace vnímá život v těle jako školní ročník, v němž se máme naučit něčemu novému. Pokud uspějeme u zkoušek tohoto ročníku – života, v příštím ročníku – životě obdržíme něco pokročilejšího, krásnějšího, náročnějšího. Propadneme-li, čeká nás podobný život jako teď, a nebo půjdeme do školy pro retardované – nějaké suprnudné, supr nízké nebo supr bolestivé životy.
Některé verze hovoří o tom, že jeden reinkarnační školní rok trvá více životů. Pokud by devadesát let těla byly tři měsíce duše, pak by na náš běžný školní rok (bez prázdnin) byly potřeba tři dlouhé ((90-tileté) životy. A nebo více kratších životů. Kennedy, který byl zavražděn ve 46 letech, by pro školní rok duše potřeboval šest 46-tiletých životů. Navíc zde, u školního roku rozloženého do mnoha životů těla, vzniká problém s navazovaním na učební látku probranou v životě (životech) předchozích. Ne každý dokáže rozvíjet svůj životní příběh a vrozené talenty. Většina lidí si rytmus svého života nechá vnutit rodinou, módními trendy a společností vůbec. Pak po návratu (smrti) nejenže nenastal pokrok, ale zapomnělo se i to, co se probralo v životech před tímto, zatím posledním životem. Zřejmě pak následuje celkové propadnutí nebo nějaká fofrškola pro několik dalších životů.
Jiní lidé nepohlížejí na život jako na školu, ale považují jej za čas prázdnin.
"Život je párty a až skončí, vracíme se domů."
Říkají jedni.
"Život je (tříměsíční) dovolená od těžkého údělu před a po životě."
Říkají druzí, kteří mají náš život za odměnu třeba za dobré chování v pekle.
Ať už budeme vnímat reinkarnaci jakkoli, vedle otázky, jestli nám příště vyjde manželství s tím samým partnerem lépe, než teď a jestli jsme si ubližovali už minule, je dobré se zamyslet nad tím, co bylo před prvním vtělením a jaké to bude po vtělení posledním. (Návrat domů, ráj,…?) A nebo je to nekonečná universita nekonečného počtu životů?
"Hinduismus je nebezpečný v tom, že vnímá historii, čas, minulost – přítomnost – budoucnost jako pomíjivé věci bez nějakého časově zásadního významu. Tento nekonečný nadhled nad stvořením, časem a zánikem by proměnil Bibli v nedůležitý román popisující jedno maličké období, jedno z miliónu podobných." Řekl Bede Griffith, jeden z křesťanských duchovních (byl mnich řádu dnes již zmiňovaného Benedikta), kteří v době, kdy mladí ze západu masově jezdili za jógou, lámy a drogami do Asie, založili na jihu Indie křesťanský ašrám, "klášter", kde vedle Bible, modliteb učili jógu a meditace. Bede zde působil od roku 1968, ve kterém přijeli do Indie meditovat nejslavnější lidé té doby (aspoň pro mladé) ze skupiny Beatles. "Jsme slavnější než Ježíš Kristus." Prohlásil jejich člen John Lennon o dva roky dříve. Bede v křesťanském jógovém ašrámu působil až do své smrti (1993) a ovlivnil spoustu lidí. (Já osobně mám raději jeho předchůdce z tohoto ašrámu). Z lidí, které Bede učil, je zřejmě nejvýznamnější Rupert Sheldrake (viz Aurarelax® Telepatie, str.303, Poetrie®108).
Bede Griffiths po sobě zanechal knihy plné zajímavých úvah, jež dobře charakterizuje název jedné z nich: Sňatek mezi Východem a Západem. "Křesťanství i hinduismus jsou založeny na mytologii ("pohádkách"), jenže v hinduismu se vše opakuje v cyklech, tak jako východy a západy slunce, tak jako fáze měsíce, tak jako jaro přichází vždy po zimě, tak člověk umírá, aby se znovu narodil. A Bůh se opětovně v určité fázi vrací na Zem jako Avátar, aby svět napravil ve chvílích, řečeno slovy Bhagavadgíty (4,7. Jedná se o jednu z knih, kapitol životopisu Kršny, což byl vtělený Avátar boha Višny): Bůh se vrací, když dobra ubývá a zla přibývá. Nakonec ale zaniká i celý svět a vesmír, aby se znovu zrodil…" "Příběh Bible by v tomto pojetí času byl jen jedním z mnoha. Pro Bibli je stěžejnější, že její děj je zanesen do pevné datace dějin, a to včetně konce světa."
Z těchto kratkých citací katolického mnicha můžeme pochopit:
a) proč papežům tolik záleželo na kalendáři (současný kalendář se podle jednoho papeže dokonce jmenuje).
b) proč přechod k materialismu naprosto jasně utrpěl na začátku a konci, vzniku světa, vzniku života a jasně vymezeném začátku a konci života lidského. Měli jsme to (západní kultura) zažité jako přirozenou vlastnost (po staletích s křesťanskou výchovou). Teprve postupně si začínáme připouštět relativitu času a dynamických posloupností jeho vnímání. Přispěla k tomu také nová fyzika (relativita času), úvahy o nekonečném vesmíru a především počítačové myšlení typu Matrix. Lidstvo si teprve nedávno připustilo možnost nelogičnosti času, prostoru a života. Pokud jste nežili s hippíky v tanci a trávě, musím vám prozradit, že XX.století byla neuvěřitelná nuda. Vše bylo jasně stanovené a podle pravidel logiky rozumu, a to včetně psychologie. V padesátých letech tohoto nudného století by vás za slovo "virtuální svět" zastřelili jako anarchistu kdekoliv na světě. Pořádek a řád vládl ve století, na jehož začátku Einstein objevil relativitu. A v této postkřesťansko-materialistické atmosphéře lidé rozvíjeli západní pojetí reinkarnace. Vtělením se dává evoluční vývoj (nejdříve jste ryba, a pak opice a nebo nejdřív jste hlupák a příště máte maturitu a v dalším vtělení z vás je professor). Vtělení se zasazují do historického kontextu a většinou na sebe navazují v čase uznávaných dějin (tak jako jsme to udělali s Kennedym a Marilyn). Neříkám, že tomu tak nemůže být, ale skvěle to doplňuje "svatá prostoto" převtělovací úvahy. Ovšem v nudě jistot (zřejmě zcela falešných) pravidel pro všechno, které ovládaly svět XX.století, ani jiné teorie vzniknout nemohly. (Je téměř jisté, že virtuální svět XXI.století je nejpozději na svém konci odloží jako primitivní pravěk rozumu). Opravdu nemohly?
Na tak dobře, mohly. To proto, že hodně lidí před nudou uteklo. K hippíkům. Do rozvojových zemí, kde nuda systému ještě nedosáhla. K drogám. K sexu. Tanci. Během těchto útěků vzniklo něco nového i v úvahách a technikách souvisejících s převtělováním. A tak se k těmto útěkům, během nichž zajímaví lidé rozvíjeli západní převtělovací teorie "svatá prostoto", vrátíme zítra, teda pokud tam zase nevsunu nějaké jiné téma.
Text Jaroslava Dobeše z archívu Hrobky Old Poetrie.
