Článek
 

PIRÁTI Z TITANICU

Jaroslav Dobeš

Reinkarnace toulavé duše 4

Minule jsme proběhli historii převtělování v západní kultuře. Pro ty, co by chtěli, stačí shrnout, že poté, co Říši římskou ovládlo křesťanství, které nahradilo antickou filozofii, nastalo 15.století, ve kterém byla mnohá tradiční témata tabu. Nejen kvůli inkvizici, ale také kvůli nedostatku informací; a hlavně kvůli neschopnosti hlavy uvažovat nad jinou tezí, než jakou nabízela víra v život vezdejší a následný pobyt v Ráji zaručený Kristem. Stejně jak nikoho ani nenapadlo uvažovat o tom, že je Země kulatá, nenapadlo je ani přemýšlet nad jiným scénářem o dění před narozením a po smrti. Po celou tuto dobu byl rovněž zakázán pohřeb ohněm, jedinou přípustnou alternativou bylo pochování do církevní půdy za pěkný poplateček. V zemi pak nebožtíci čekali na zmrtvýchvstání či případný konec světa a Kristův návrat.



Staletí běžela a nic. Velká část lidstva ztratila trpělivost a dala přednost víře v člověka. Materialistické nálady v XIX.století jako vedlejší produkt přinesly náboženskou svobodu, ukončily totalitně monopolní vládu jediné cesty. Začaly se objevovat nové církve, sekty, nauky. Největší popularity mezi nimi dosáhlo vyvolávání duší zesnulých lidí. Také proto, že nijak nenutilo opouštět starou víru. A tak miliony dobrých křesťanů po celém světě vyvolávalo duše svých pradědečků, čekajících v hrobě na návrat Krista. Teprve ke konci XIX.století začaly církve okultismus tvrdě zakazovat. To už ale fenomén vyvolaných duší zkoumal kde kdo.

Fyzici a chemici se pokoušeli změřit, zvážit či jinak změřit substance, z nichž jsou vyvolaní duchové. Někteří z nich dokázali objevit a změřit nové prvky známé chemické taulky, ale u vyvolaných duchů žádný průlom nenastal. A tak tomu zůstalo dodnes. Pro vědu je energie vlastnost hmotných předmětů. Bez nichž energie neexistuje. No, ale pokud vyvolaný duch není hmotný, jak by mohl být, když už odešel-zemřel a není z našeho světa, pak by neměl existovat ani na bázi energie. Čím víc se nedařilo změřit částice, pole vyvolaného ducha, tím častěji bylo duchařství vysvětlováno nábožensky. Lidé v XIX.století četli nejenom antické reinkarnační autory, ale díky koloniálním říším se veřejnosti dostávaly do hlav nauky staroegyptské, indické, tibetské. Otázka, odkud přišel vyvolaný duch, se stále častěji zodpovídala ve spojení s dalším pobytem na Zemi. Vyvolaný duch buďto čeká na nové tělo a nebo je přivolán z těla nového. “Jsem teď pes vzteklého ožralce, díky že jsi mě vyvolala, není nic lepšího než odtamtud na chvíli vypadnout.”

Mnoho duchovních spolků vzniklých v poslední čtvrtině XIX.století propagovalo reinkarnaci. Nejvlivnější z nich, Theosofická společnost, kromě toho po více než tisíci letech uskutečnila první pohřeb ohněm v západní kultuře (křesťansko-muslimsko-židovské). Těžko říct, čím to je, ale spálení v popel asociuje převtělování snadněji, než rozežráním hmyzem v zemi. “Smrt není uhašením světla, ale odložením lampy na konci noci z důvodu svítání.” Řekl první indický nositel Nobelovy ceny R.Tagor.

Tak jako krvavá občanská válka (USA) zrychlila šíření vyvolávání duchů zesnulých, tak první světová válka napomohla rozšíření nauky o převtělování mezi veřejností. Když ztratíte někoho blízkého, toužíte po jeho oživení nebo návratu a mnoho lidí se už nechtělo spoléhat na Boha, který dopustil válečná zvěrstva. Tehdejší převtělovací nauky nám nejlépe zdokumentoval román Jacka Londona, Tulák po hvězdách (vyšel 1916). Snad je to tím, že autor psal o něčem, v čem si osobně “nefrčel”, byl tedy více nezávislý, nad věcí. Co tím myslím, pochopíte v okamžiku, když otevřete knihu některého z reinkarnačních nadšenců. Logika karmy v ústech lidí křesťanské nebo židovské výchovy na počátku XX.století byla velmi prostá. “Titanic se musel potopit, protože vezl pasažéry, kteří byli v minulém životě posádkami pirátských lodí. Vraždili, loupili, bohatli na úkor druhých a teď jim to karma vrátila. Přežili jen ti, co se občas nad někým v těle piráta slitovali.” Logika “svatá prostoto” se v oboru reinkarnačních terapií bohužel drží dodnes. Často i mezi velmi vzdělanými lidmi. Proč bohužel? Protože v této podobě by ji zvládlo pětileté dítě a každý dospělý ví, že život a jeho trable nefungují v jednoduchých šablonách pohádek, ve kterých je dobro bílé a zlo černé. Největší bolesti života přichází ze šedé (ani bílá, ani černá). 

A) “Nekradu. Soused krade, má se lépe. Jeho děcka jsou na lepší škole než moje a působí šťastněji.”

B) “Jsem na lidi hodný. Všichni mi dluží peníze a já si nemohu koupit byt, na který jsem si našetřil; už mě kvůli tomu opustila snoubenka.”

Ano, tyto příklady jsou stále ještě černobílé, dobro a zlo jsou rozpoznatelné, ale vy v nich dobrem způsobujete zlo druhým (děti, snoubenka, vy sami). Jaký příští život by dostal pan Nekradu z příkladu A a jaký pan Hodný z příkladu B podle metody “svatá prostoto”?

A) Doplň .........................…………………………………………………………………..
.....................................................................................................................................
.....................................................................................................................................

B) Doplň ........................……………………………………………………………………..
.....................................................................................................................................
.....................................................................................................................................


Tak a teď si doplňme náš příběh o následky jejich dobrého chování.

A) Ona to vlastně ani není krádež, jsem zástupce šéfa a rozděluji peníze. Vím, jak je naše firmička maličká, a tak velmi šetřím. Sobě, abych šel příkladem, dávám vždy prémie nejmenší. Jen jednou jsem si dal větší a měl jsem pocit zloděje... Nekradu...Jeho děti měly ve škole vždy nejhorší oblečení, boty a pomůcky, ostatní si z nich dělali srandu... jeden zemře ve třinácti, spáchá sebevraždu poté, co mu jeho láska řekne, že by s takovým lúzrem nikdy nechodila. Druhý se situaci vzepře a začne ve škole prodávat drogy... jedna spolužačka později zemře na předávkování. Jaký příští život by dostal pan Nekradu teď?
A) ............…………………………………………………………………..........................
.....................................................................................................................................
.....................................................................................................................................

Podobně by se mohl rozvinout i příběh B) pan Hodný.

Následky našich činů, ať už je schováme za slovo karma nebo zodpovědnost, téměř nelze předvídat. Koho to zajímá, koukněte na filmy, Piková sedma a Lola běží o život, v nichž uvidíte různé verze budoucnosti v závislosti na několika vteřinovém zpoždění. Problém karmy je v tom, že nikdo na světě netuší, co dobré je a co není. Buddhu sice blahořečíme za Nirvánu, ale než jí dosáhl, udělal hodně špatných věcí. Opustil otce, který ho do třiceti rozmazloval, ve chvíli, kdy chtěl odejít na odpočinek, ve chvíli, kdy předával synovi rodinnou živnost. Opustil manželku s novorozeným synem a když se konečně ozval, syn už „chodil“ do druhé třídy. Zradil kamarády ze sekty a odstěhoval se do domu nějaké ženské. Nebo Ježíš, odváděl od rodin chlapy, kteří měli po stárnoucích otcích přebrat roli živitelů a všichni tito muži-apoštolové kvůli němu zemřeli předčasně (kromě Jana), v očích veřejnosti jako vyvrhelové a kriminální živly.



Jediné dobro a zlo je to, co si stanoví společnost. Morálka, etika, zákony. Jenomže ty se v čase mění podle toho, jak se to hodí. Tak třeba jezení masa v pátek znamenalo trest smrti, stejně jako nemanželský sex (křesťanský kodex); obojí je dnes naprosto v pořádku, ale zlo páchá ten, kdo pálí na své zahrádce trávu a nebo si zapálí cigaretku, kdekoli se mu zachce. Jak chcete v karmě trestat nezapnutí bezpečnostních pásů nebo jízdu na kole bez přílby?

Regrese „svatá prostoto“ přes tuto dlouhou kritiku můžou pomáhat druhým. Hlavně méně přemýšlivým a těm, které život zlomil. Pocit zadostiučinění (trpěla také) nebo smyslu toho, co se stalo (hřešil jsem a teď platím) pomáhá někdy více, než složité výklady nelogického plynutí Átmana. Proto se regresí „svatá prostoto“ nevzdávejte úplně; nepůjde sice o odhalení tajemství minulého života, ale pomoc v současné klientově krizi může být významná. Hlavně v tom, že se mu vrátí pocit spravedlivého řádu života, tedy také chuť a síla jít dál. Víra hory přenáší, včetně hor starostí. Psycholožky z Harvardu (Alia Crum a Ellen Langer) testovaly sílu víry (v roce 2007) na 84 uklizečkách (z více hotelů). Vědecky je poučili, že půlhodinka pohybu každý den vede ke zdravému tělu. Tyto ženské mají v práci pohybu až až, stlaní, prostírání, utírání, vysávání teměř 20ti pokojů den za dnem, no řekněte. Jenže před tím jim nikdo vědecky nevysvětlil, že jejich dřina vede ke zdravému tělu. Za měsíc si psycholožky své ovečky zkontrolovaly. Úbytek tuku, pokles krevního tlaku a mírné zhubnutí (kolem kila) postihl všechny uklizečky věřící ve vědu zdravého pohybu. Naopak u kontrolní skupiny, kterou psycholožky o zdravosti jejich práce nepoučily, změna nenastala. K čemu asi povedou depresivní nápisy na krabičkách cigaret, pokud my lidé takto fungujeme? Možná se dožijeme žalob nemocných kuřáků směřovaných nikoli k tabákovému průmyslu, ale proti ministerstvu zdravotnictví za „vědecké hypnózy“ o tom, co vše se stane, když budou kouřit.

Víra je zásadní také při regresních terapiích. „Říkám vám pravdu.“ Ježíš říká,  „Nikdo nespatří království boží, pokud se nenarodí znovu.“ Někdo po přečtení této pasáže (3.odstavec, 3.kapitola) uvěří v duchovní znovuzrození a celý život zasvětí hledání cesty do božího ráje. Jiný si řekne, že v ráji mezi „suchary“ bude nuda a nasměřuje svou cestu do pekla, kde najde umělce, pařmeny, dobrodruhy a jiné zajímavé lidi. Jiný neuvěří vůbec, a protože na toaletě u babičky nenalezne žádný jiný papír, ubere této tlusté nepotřebné knížce několik listů. „Nahý jsem vyšel z mateřského lůna a nahý se tam vrátím.“ říká Job v jiné části Bible (1,20-21). Co tím chtěl básník říct? Možná oznámil, že jeho porod neproběhl císařákem, a pak také něco o orálním sexu s příbuznými, který v této historické době nebyl vyjímkou. No a někdo pochopí oba biblické texty jako jasný popis převtělování.

Nám, co jsme v této víře nevyrostli,  (platí pravidlo, že náboženská víra se dědí) připadá šílené, že nauka o převtělování je ze všech tří variant života nejlogičtější (aspoň pro selský rozum).

1. varianta: Boha(ů), ráje, pekla
Není úplně jasné, co bylo před stvořením světa. Otázky, odkud se Bůh vzal, se odbývají věčností nebo nepochopitelností odpovědi pro lidský mozek. První doložený pokus o zavedení víry v jediného Boha (monoteismus) se připisuje faraonu 18.dynastie (v té době již pyramidy ležely pod pískem v zapomenutí) Amenhotepovi IV. (v příběhu hrají roli také populární Nefertiti a Tutanchamon). Po smrti faraona, který se ve jménu jediného boha přejmenoval na Achnatona, se Egypt vrátil k mnohobožství. Mnoho lidí věří, že právě zde vznikla náboženství ovlivňující svět poslední dva tisíce let. Tedy „moderní“ judaismus a z něj pak křesťanství, ze kterého čerpal (navazoval na něj) Mohamed, tvořící islám. Mluvíme o vírách, které vyloučily převtělování úplně. Mojžíš a Exodus přes moře, jež se rozestoupilo, měli být stoupenci náboženství jediného boha, pronásledováni knězi tradičního mnohobožství poté, co zemřel faraon, jež víru v jediného boha zavedl.

Datace událostí Bible, Rámajány, Homérovy Odyssey jsou vždy oříškem. Oficiálně zmíněná verze neplatí, ale protože se zdá být velmi logickou, má hodně stoupenců. Tak třeba to, že Mojžíš žil jako člen faraónovy rodiny („adopce“) nebo nálezy semitského jazyka (jidiš je také semitský jazyk) přepsaného do hieroglyfů ve Venisově pyramidě ukazují na velké propojení staroegyptské a starozákonní (část Bible) kultury.

Richard Steiner (USA) v roce 2007 zveřejnil komplikované části textu z pyramidy posledního faraona 5.dynastie (Venis), právě díky znalosti semitských jazyků. Tato pyramida je první s vytesanými texty a spolu s Texty pyramid faraonů dynastie šesté vytváří nejstarší egyptské návody na život po životě. Ne, že bychom neměli starší hieroglyfy (např. v Abydosu, hrobka panovníka „Štíra“, byly v roce 1988 nalezeny nápisy datované do roku 3300 před našim letopočtem), ale Texty pyramid se přímo týkají našeho tématu. V Egyptské Knize mrtvých (poprvé „přeložena“ K.R.Lepsiusem roku 1842) je většinou nenajdete, dokonce si s ní často protiřečí. V Knize mrtvých je nauka života po životě zmodernizovaná, aby byla přístupnější tehdejší veřejnosti, a tyto texty jsou o více než pět set let mladší, než Texty pyramid; spadají tedy do doby, ze které kulturně pocházel i faraon, který jako první zavedl jediného boha, nebo Mojžíš. Egypťané těmto textům neříkali Kniha mrtvých, ale „Motlitby pro vycházení za dne“. Žádná reinkarnace, ale posmrtná cesta k nebeskému království a nebo k věčnému zatracení.

2. varianta: Materialismus
modernímu člověku připadá nejlogičtější, ovšem po podrobném prozkoumání má stejné díry jako víra v jeden život s neškodným rájem nebo peklem. Stephen Hawking byl vědeckou hvězdou konce XX.století, nejen kvůli své „bedně“, ale také coby vzor toho, jak se velmi invalidní člověk může prosadit. Mimo jiné byl znám svou „nenávistí“ k náboženstvím a mysticismu. V rozhovoru s filosofkou (R.Weber, vyšlo v několika časopisech a na internetu) řekl: „Pokud vesmír není nekonečný, budeme muset přiznat existenci boha.“
„A máme důkazy nekonečného vesmíru?“
„Máme i nemáme, stejně jako u verze vesmíru konečného. Přestože je problematické dokázat nekonečnost vesmíru, zdá se mi to přirozenější, už jen proto, že tím vysvětlíte vše nevysvětlitelné.“
„Můžete vysvětlit pro laiky, proč je tak důležité mít nekonečný časoprostor?“
„Jasně, pokud je časoprostor ohraničený, pak na jeho konci-hranici budeme potřebovat boha, který by tuto hranici vesmíru zastupoval. Někdo by totiž ohraničený vesmír musel spustit, aby ho dostal do pohybu.“

Materialismus naráží na stejný problém jako víra ve stvořitele-zahradníka-chovatele. Tedy co bylo před tím a co je za tím vším. Vejce nebo slepice. „Původní materiál není potřebný, silná gravitační pole mohou vytvořit hmotu.“ řekl uznávaný vědec. No a z hmoty dle materialismu vzniklý život, aspoň se to tak učí. Tuto hypotézu laboratorně ověřil již v roce 1953 mladičký vědec S.Miller. Neživou hmotu (organické sloučeniny) směs vodíku, uhlíku (metan) a dusíku (čpavek) celý týden bombardoval elektrošoky. Simuloval tak prostředí (blesky, voda, atd.), ze kterého podle materialismu před 3,85 miliardami let vznikla proměna hmoty (ta dle vědce mohla vzniknout z gravitace) v první život. Po týdnu pokusů v horkém prostředí (jedna z podmínek) laboratoře, dosahuje Miller překvapivých výsledků. V roztoku se objevují „prototypy“ života, včetně šesti aminokyselin, jež mohly vést ke vzniku DNA a RNA.... Dál to jistě znáte z primitivního života prvních buněk, evolucí přes opice až k člověku.



Zajímavé je, že ani důkaz vzniku života z hmoty nebo evoluce nevylučuje reinkarnaci, protože vysvětluje jen výrobu aut, šatů, nikoli to, co je obydlí po narození („duše?“). Narozdíl od Boha hospodina není materialismus pro převtělování žádný problém, spíše je výhodou, protože člověk se více věnuje přítomnosti, tedy životu, lidem a dění tady a teď.  Což u lidí v církvích často bývá dost velký problém, upínajíc se k přesunu do ráje opomíjejí svůj život, povinnosti, radosti i starosti. To jsme si už naznačili jiným pohledem na životy Buddhy s Ježíšem.

3. varianata Převtělování
se zdá ze všech tří možností nejlogičtější právě kvůli nekonečnosti všeho. Vše plyne, vše pomíjí, vše se proměňuje, vzniká, rezne a zaniká a znovu vzniká... Nejen staří Egypťané si tohoto přirozeného kolotoče života všimli, jaro-léto-podzim-zima-jaro-setba-sklizeň-orání-setba. Slunce zrozené na východě ze země den co den, aby znovu zmizelo na západě a nastala noc. V reinkarnační teorii je noc metaforou pro období mezi smrtí a životem.

Nejslavnější pyramidy (4.dynastie faraonů) mají východo-západní orientaci. Pozdější éra údolí mrtvých (Luxor) vozila zesnulé na západní břeh Nilu. Ve Feng Šuej staré Číny byla západní, tygří strana rovněž propojená se zanikáním a smrtí. Cheprer „člověk s hlavou skaraba“ jako obraz znovuzrození vycházejícího Slunce, aby opět dosáhl poledního žáru a večerního zanikání (v těchto fázích se již jmenuje jinak). Uctívání hovnivála, válícího si svou kuličku (brouk Vrboun posvátný alias Scarabeus) je mi záhadou. Řecký filozof Plutarchus to vysvětlil po svém: „Scarabeus, stejně jako Slunce jde v protisměru oproti nebeským tělesům, hvězdám a planetám. Přesouvají se od východu k západu.“ Jiní mají vysvětlení ve víře Egypťanů, že Scarabeus brouk je schopný oplodnit sám sebe (tak trochu jako pták Fénix, jen ne z popela, ale z „kuličky“). V té době si měli myslet, že světlo vzniká ze vzduchu a Slunce je něco navíc. Tak trochu se tím vysvětluje dvojí stvoření světla Bohem na počátku Bible. Takže Scarabeus stvořil sám sebe a pak Slunce, aby ho jako kuličku tlačil po obloze. Hieroglyf vznikání (Cheprer), se má vyslovovat stejně jako hieroglyf brouka (neboha) Scaraba (Cheper), v čínštině zní podobně slova smrt a čtyřka. Kult křesťanské číslovky následně pronikl do všech oblastí života. Takže další vysvětlení vzniku uctívání Scarabea ve starém Egyptě. Koloběh všeho kolem nás nemusí být důkaz koloběhu životů; vona sice květina na jaře vyroste znova, ale co má společného s tou loňskou? Přesto se zdá divné, proč jediné, co nevnímáme jako kolotoč je lidský čas a historie řazená na přímku od bodu do bodu.

Toto nejsou praktické ukázky regresních metod, ale narozdíl od nich vás mohou podobné úvahy  přesunout až na samou hranici lidského poznání a tam, jak jsme slyšeli od vědce, bude možno nalézt tajemství. Třeba hranici boha nebo veliké nic a nebo vaše první vtělení, po němž se rozpoutal koloběh mnoha životů.

Ve XX.století vědci lpěli na dogmatu jedinečnosti života na Zemi. Od milenia vše směřuje k přiznání mimozemského života. V roce 2007 universita v Berkeley (USA) provedla výzkum mluvící o miliardách hvězd s planetami, na nichž by mohl být život. O rok později vědci poprvé přiznali objev hmoty schopné proměnit se v život (organické látky), jak jsme si už ukázali v Millerově laboratoři. Planeta (HD 189733b) v souhvězdí Lištičky, je od nás vzdálená 63 světelných let, to co viděly dalekohledy je tedy světlo, které planetu na níž vědci potvrdili přítomnost metanu opustilo před 63 lety. Život na planetě sice vyloučili, ale znáte ty stvořitele. Nejdřív metan a za týden Adam. Proč by bůh nemohl být zahradník-farmář putující vesmírem. Kdysi byl na Zemi a v roce 2008 vytvářel nový svět, zahrádku v souhvězdí Lištičky no a pak půjde dál, konečným a nebo nekonečným vesmírem. Vrátí se ještě někdy? A co vy, až se převtělíte, vrátíte se ještě na tuto planetu?



 A nebo poletíte za ním někam ke hvězdám poblíž Lištičky?
No a třeba je to vše pohádka a nevrátí se nikdo, ani vy ani bůh. Nanejvýš blesky v metanu znova spustí svou neerotickou soulož. No a třeba je duše střípek gravitace (má být schopná stvořit hmotu) a my se reinkarnujeme v každou vteřinu, prostě putujeme vesmírem a časem za tím, co-kdo nás přitahuje a vlečeme s sebou to, co-koho jsme přitáhli. Kosmické pojetí reinkarnace se mi zdá nejpravděpodobnější, jenže není praktické pro dnešní život a proto se raději podíváme na vývoj regresních terapií „svatá prostoto“ ve XX.století.

Text Jaroslava Dobeše z archívu Hrobky Old Poetrie.


<< zpět