Článek
 

PACHATEL JE OBĚŤ

Jaroslav Dobeš

Reinkarnace toulavé duše 3


Tibetský buddhismus zavedením vědomě cíleného převtělování lámů v roce 1284 se nejvíce podobá modernímu pojetí minulých životů, ve kterém střídáme těla jako ojeté vozy, abychom v nich naplnili nějaké poslání a nebo dosáhli kýženého cíle. Přestože již jezuitský kněz Desideri dlouhé roky spolu s dalšími misionáři Vatikánu obracejícími Tibeťany ke křesťanství tvrdil, že víra v minulé životy je největší problém obrácení Tibeťanů k Ježíši Kristu. Existuje teorie o tom, že právě příběh Spasitelova zmrtvýchvstání inspiroval 2.karmapu k tomu, aby svým asistentům řekl, že se po smrti vrátí jako 3.karmapa, za nějž byl vybrán chlapec narozený roku 1284. Tehdy se poprvé v Tibetu reinkarnuje láma-člověk do těla novorozence, což je pro původní buddhismus velmi netradiční představa; převtělování je totiž příliš vázané na konkrétní osobnost – zděděný majetek a funkci - na věci ega. (Více viz kniha Déjà Vu Vúdú, kapitola Frapuccino lámů a Reinkarnovaný cukr). Jezuita Desideri studoval v nejlepších klášterech Lhasy již v letech kolem roku 1716; byl tak vlastně prvním západním studentem lamaismu. Jeho motiv byl jiný než ten, který obleče do roucha lámů stovky mladých Američanů a Evropanů XX.století.


 

Desideri studoval „tajné“ nauky Tibetu, aby zjistil, jak od nich obrátit lidi k jediné pravé víře. Do své knihy nakonec napsal: „Největší problém v šíření křesťanství mezi Tibeťany je nauka o převtělování.“ A tak je začal učit reinkarnačně pojatému křesťanství: „Ano, po smrti se převtělujeme, duše nejdříve padá do pekla, teprve pak se znovuvtěluje, ale to už je obtěžkána pekelným hříchem, a z toho nás vysvobodí jedině Ježíš Kristus, náš spasitel.“ Nahrazení dědičného hříchu pekelně karmickým mělo u tehdejších Tibeťanů úspěch. V Evropě té samé doby začíná sklízet úspěch vidlička, po dlouhá staletí zatracovaná dobrými věřícími pro svou podobu s vidlemi ďábla. Když záhadně zemřela manželka vládce Benátek, známá zlatou vidličkou doplňující při stolování lžíci s nožem, odplivávali si dobří věřící s inkviziční úlevou. „Konečně ji bůh potrestal za ten ďáblův nástroj.“ Teď již ne. Desideri si po návratu domů klidně mohl namotávat špagety na vidličku. Reinkarnace narozdíl od vidličky na západě stále neexistovala.

Oficiálně ji zakázal kdysi nejmocnější muž Evropy, císař „Řecka“ (Byzancie) kvůli odchýlení jednoho z nejznámějších učitelů celé křesťanské historie, Origena. Křesťany dodnes uznávaný Origenes byl genius a pošuk v jednom, mimo jiné sám sebe vykastroval, aby se mohl lépe soustředit na boha. Podobnou techniku používali někteří jógosádhuové namotávající si každé ráno penis na klacek, aby neměli ranní erekci a tahající těžký kámen přivázaný k přirození, aby vůbec neměli erekci, ledaže by je rodiče obdařili jeřábem. Origenes věřil v převtělování podobné tomu, co učil Desideri Tibeťany ve staré Lhase. Origenova křesťanská reinkarnace nijak nezpochybňovala pilíře víry, jen věřila v nekonečnou Boží lásku umožňující spásu všem a převtělování ji zprostředkovávalo i špatným, zbloudilým lidem a obyvatelům pekla. Origenes byl sice uznávaný, ale jeho reinkarnační očistec se v rukou jiných mohl stát nebezpečnou herezí, a tak ho zmiňovaný císař Justinián nechal zakázat. Většinou se zmiňuje církevní sjezd z roku 553 jako ten, co křesťanům zakázal reinkarnaci, ale stalo se to na sjezdu o sedm let dříve. Ale to je jedno, hlavní je fakt, že křesťanství se naplno přídalo k judaismu (s vyjímkou některých kabalistů) a vymazalo převtělování z hlav lidí. Později se ke stejné doktríně přidal také Islám (s vyjímkou některých sufídervišů a drúzů), který v mnohém navazoval na své starší biblické sourozence.

 

V době Desideriho misionářství v Tibetu se sice v Evropě a koloniích děly převratné věci, ale převtělování nenapadalo ani ty nejodvázanější myslitele. John Dee (zemřel 1608) sice vyvolával anděla z Bible a další bytosti, což později (1658) bylo prohlášeno za omyl: „Ve své naivitě nepoznal, že vyvolaní duchové nejsou andělé, ale démoni.“ Ale v žádném případě nešlo o vyvolávání duší mrtvých lidí. Myšlení bylo příliš ovlivněné tisíceletým zákazem reinkarnace. Všechny úvahy té doby byly vždy hluboce propojeny s Bohem; i John Dee se před věšteckým vyvoláváním andělů pokorně modlil. Prostě zatímco se reinkarnace opakuje v tělech smrtelných, křesťanské vzkříšení po jediné smrti proběhne pouze jen jednou v těle nesmrtelném. Vlastně se jedná o jednokolovou reinkarnaci ne nepodobnou té staroegyptské. John Dee kromě vyvolávání andělů reinkarnoval slovo monáda. Jeho filozoficko-duchovně-politicko-sociologické dílo mělo slovo monáda v názvu. Stejně jako pozdější práce jeho známého Giordana Bruna, později upáleného dominikánského kněze.


 V roce 1716, když Desideri, jezuitský kněz, vstoupil do Tibetu, cestou spatřil jako první Evropan nejposvátnější horu Tibetu a Indie, Kailáš, zemřel chlápek, který skrze monády zkoušel propojit Platónovu myšlenku převtělování s křesťanským Bohem, Synem a Duchem svatým. Jmenoval se Leibnitz a snažil se oponovat velmi tvrdé nauce svého současníka Lockeho, který tvrdil to, v co dnes věří většina materialistů (až na to, že neznal DNA dědičnost). Podle něj se na tento svět rodíme jako čistý papír a vše, čím jsme, přišlo našimi smysly, skrze vliv okolního světa. Monáda pochází ze starořeckého Monas, pojem vznikl v Pythagorově škole pro první číslo nějaké série čísel. Takže máte-li adresu 2159 je 2 monas – monáda. Slovo monas lze přeložit jako „výchozí podstata“. U převtělování by monádou byl váš úplně první život. Co bylo před tímto monáda životem a co bude po úplně posledním životě? Vzhledem k tisícům roků zpoždění návratů spasitelů náboženství vylučujících převtělování bychom už mohli začít používat zakázanou vidličku při stolování nad úvahou, jestli slíbené vzkříšení v jediném nesmrtelném těle nebylo lidmi špatně pochopeno a pravda zůstala ztracena v překladu. Tak třeba protože teď mluvíme o převtělování, zkusme myšlenku mnoha převtělení zakončené na konci jejich řetězu posledním převtělením, které by odpovídalo zmrtvýchvstání v posledním nesmrtelném těle. Ještě před narozením prvního Evropana žijícího v tibetském klášteře, Desideriho, přišel další milovník monád, Baruch Spinoza na to, že není rozdílu mezi pravou podstatou duše a těla (hmoty) kromě toho, že tím inspiroval pozdější lékařství typu „ve zdravém těle, zdravý duch“ a naopak zdravý duch a mysl ovlivňují zdraví těla (tzv. psychosomatika), nám zkomplikoval egoreinkarnační teorii o přežití převtělené duše a nehmotných duchovních elementů přesednutých do nového hmotného auta-těla.

Najednou by měla přežít i hmota starého těla? Jak si toto obhájíme? Třeba citátem z Jóga Vašista, že v každé buňce jsou další vesmíry, z nichž některé jsou větší než vesmír náš. Na konci staletí, v němž Desideri obracel Tibeťany na křesťanskou víru, se dovršil společenský převrat západní společnosti započatý renesancí, odtržením protestanských zemí od papeže, vědeckým poznáním světa a nahrazením vlády církve a šlechty kapitalistickou demokracií. V období běsnění francouzské revoluce bylo náboženství zakázané, sošky svatých byly nahrazovány podobiznami revolucionářů, mniši a kněží byli zabíjeni nebo posíláni do civilního zaměstnání a v kostelech probíhaly největší pařby té doby; a když to na někoho přišlo, odcházeli souložit do prostor, kde měli nejvíce soukromí, tedy do sakristie. Takto bestiálně se lidé probouzeli z tisícileté vlády těch, které vnímali jako falešné proroky zotročující vírou lidská práva a svobody. Krvavé hody svobody netrvaly dlouho, ale zanechaly po sobě zcela proměněnou mysl lidskou.

Jednou z mnoha hlav s novou myslí byl filozof - supermorous Arthur Schopenhauer, učitel (skrze knihy) v předchozích lekcích zmiňovaného F. Nietzscheho. Tohoto německého pána navíc ovlivnila nová učení, importovaná z asijských kolonií, hinduismus s buddhismem. Tedy také převtělování. Jedním z důvodů, proč se zabýval reinkarnací bylo nemilosrdné zacházení se zvířaty. Jo, to víte, organizace chránící práva zvířat začaly mít vliv až na konci XX. století. Koho by dřív napadlo, že zvířata mají duši, když v Schopenhauerově době stále přetrvával názor, že duši, tudíž nárok na vlastní práva, nemají ani ženy. S tímto přišel církevní sjezd katolických biskupů konaný čtyřicet let poté (roku 585 ve francouzském Mâconu), co jiný církevní sjezd zakázal učení křesťanského převtělování.

Duše ženy byla prohlášená mezistupněm mezi bezcenými dušemi zvířat a duší člověka, tedy muže.
Tento názor nevědomky kopíroval názory na ženská vtělení uznávané všemi asijskými reinkarnačními teoriemi. Tibetský buddhismus v nuceném exilu po roce 1959 často podporovaný ženami z Ameriky a Evropy začal teprve poté aspoň naoko připouštět význam ženského vtělení.


 

Mluvíme-li s klientem nebo se známými o minulých životech, měla by jedna z prvních otázek znít:
„Myslíte, že jste někdy byla mužem?“ (U mužů se ptáme opačně.)
Pokud je možnost střídání pohlaví v průběhu vtělování připuštěna, ptáme se dál:
„Jen tak podle pocitu, zkuste říct, zda jste byla častěji muž nebo žena.“ Někdy dokonce může dojít na otázku:
„Takže vám pocity napovídají, že toto je vaše první vtělení do ženského těla?
Připustíme-li si převtělování jako skutečnost (nijak nedokázanou), pak by se prvním vtělením do druhého pohlaví dala vysvětlit spousta životních pocitů, reakcí, opakovaných setkání, třeba ve vztazích nebo homosexuální orientace. Vysvětlení skrze poprvé v novém pohlaví by pak mohlo oné osobě výrazně pomoci nejen v sebepřijetí a sebeporozumění, ale i v lepším zvládání nových životních situací.

V době, v níž mladý Schopenhauer po dokončení studií rozjížděl svou slavnou filozofickou kariéru, jiný mladý génius luštil ve Francii staroegyptské hieroglyfy. Již jen pohled na mumie faraónů postačí k úvaze, že tito staří Egypťané byli odborníky na život po životě. Champollion své životní dílo (zemřel mladý) zdárně dokončil a v roce 1822 rozluštil hieroglyfy. Najednou jste si mohli přečíst nápisy z „pozdních“ pyramid páté a šesté dynastie faraónů, což jsou nejstarší dochované egyptské texty, no a samozřejmě všechny mladší „tiskoviny“. Němec K. R. Lapsius nejen četl; přečtené v roce 1842 vydal jako bestseller zvaný Egyptská kniha mrtvých. To byl nenápadný zlom pro budoucí nauky o převtělování. Brzy na to 31.3.1848 v USA se rozťukal stůl rodiny Foxovy. Dospívající dívky, sestry, takto začaly komunikovat s duší obchodníka, kdysi v jejich domě zavražděného. Přestože na stará kolena jedna z nich přiznala, že šlo o podvod, kterým si chtěly vystřelit z matky, spustily lavinu komunikace s dušemi zemřelých. Spiritismus (více viz. Poetrie 108), v příštích desetiletích praktikovaly miliony křesťanů po celém světě a vyvolané duchy zkoumali ti nejváženější vědci věřící ve fyzikálně-chemickou zkoumatelnost duší zesnulých. Narozdíl od andělů vyvolávaných Johnem Deem zde vystupoval člověk, tedy jeho nesmrtelná část, navíc se to dělo v době, v níž Bůh byl tak nějak odsunut do pozadí dál od našeho světa.


 

Toto vyvolávání duchů dalo „život“ lidské duši v období mezi smrtí a zmrtvýchvstání.

V době prvního vydání Egyptské knihy mrtvých a prvního vyvolávání ducha zemřelého křesťana, měl již několik let doma v šuplíku jeden anglický džentlmen vypracovanou knihu o původu člověka z opic. Darwin se svou evoluční teorií bál zveřejnit, vidličky sice už povoleny byly, i když připomínají ďáblovy vidle, ale říci tehdejší nábožensko-maloměšťácké společnosti, že je nestvořil Bůh, a že jejich předkem není Adam, nýbrž opička, na to neměl žaludek. Teprve když se dověděl o připravovaném vydání podobné teorie někým jiným, přemohla vědecká ctižádostivost maloměšťácké obavy a v roce 1859 poprvé vychází evoluční teorie o původu druhů.
Schopenhauerovi zbývá méně než rok života. Škoda, že filozof čerpající z indických véd a upanišád neměl více času, aby mohl začlenit evoluci do svých myšlenek. Připomeňme, že to byl právě on, kdo se snažil obhájit duši zvířat a kdo kritizoval křesťanství za naprosté opomíjení práv zvířat na dobrý život.


 

Propojení zvířat s člověkem neovlivnilo pouze materialistické vidění světa, evoluční teorie se otiskla i do duchovna. Tak, jak jsme v hledání minulých životů zpovídali klienta v otázkách pohlaví, je nutné udělat totéž i kvůli možnosti vtělení zvířecích. (Případně i do rostlin, hmyzu, bakterií, minerálů atd., pokud vás tím směrem konzultace navede.) Samotné otázky vynechám, protože lze použít ty z rozhovoru o minulém životě v těle opačného pohlaví.

Tak jsme se prokousali třinácti staletími, ve kterých byla tradiční antická víra v převtělování duší vyzmizíkovaná ze světa Evropy a zemí, které její obyvatelé osídlili. Nešlo jen o reinkarnace ve zmíněném období, byly zakázány i další věci, včetně kremace těla zesnulého (zmrtvýchvstání bylo vázané na pohřeb do posvěcené půdy, za poplatek samozřejmě). 14.10.1874 se v USA na jedné farmě pořádalo oblíbené vyvolávání duchů zesnulých. Během přestávky Američan kouřící doutník přípálil cigaretku neznámé cizince. Tito dva, Olcott a Blavatská, založili Theosofickou společnost, která přímo či nepřímo ovlivnila neuvěřitelně mnoho věcí. Mimo jiné uspořádala první novodobý pohřeb ohněm, první kremaci po tisíci letech v křesťanském regionu. Blavatská svým dílem ovlivnila také moderní pojetí minulých životů a převtělování. Samozřejmě se do tohoto pojetí otiskla myšlenka evoluce. Většina lidí věří, že se převtělováním vyvíjíme. Buď duchovně a charakterově a nebo druhově, což převážně znamená kopírování vývoje podle evoluční teorie. Takže po životech v tělech ryb následují vtělení do žab, a pak těla savců, no a po opičích vtěleních konečně přichází tělo lidské.


 

Jedna z metod hledání minulých vtělení pracuje se změnami tváří při koncentrovaném hledění na svůj obličej v zrcadle. Pomiňme teď vědecké zdůvodnění tohoto efektu, tedy optický klam. Budete-li takto v zrcadle pozorovat svou tvář, začne vám buď mizet, nebo v ní uvidíte jiné tváře, případně váš obličej v zrcadle začnou střídat tváře jiné. Je-li šero, jde to snadněji. Můžete vidět tváře jiných věkových kategorií, než do které patříte, můžete vidět tvář opačného pohlaví, jiné rasy a také „tváře“ zvířat. Toto cvičení se dělá i ve variantě bez zrcadla. Dva lidé si sednou naproti sobě a upřou svůj pohled na tvář naproti. Většinou je hlavním bodem pozorování mezi obočím. Oči se mění málokdy. Pokud se dvojice rozesmívá, je lepší, když jeden zavře oči. Osvětlení jedinou svíčkou bývá často doporučováno, ale není nutné, stejně jako neexistuje jediná nejlepší vzdálenost mezi klienty ve dvojici. Ať už cvičíte sami se zrcadlem nebo ve dvojici, je nutné sledovat maličkosti a dělat rozbor viděného. Ve dvojici je to pestřejší a zábavnější, se zrcadlem je to intimnější. Podle některých nauk mezi tvářemi vidíte tváře minulých vtělení, třeba sebe těsně před svou poslední smrtí. V jiných naukách se jedná jen o nápovědu a základní rysy „osobnosti“ převtělované duše, tedy o informace, které je nutné rozvinout dalšími metodami. V případě lidí nevěřících na převtělování lze metodu pojmout jako hru, v níž rozkrýváte stav nitra klienta. Například převaha starých, unavených tváří symbolizuje vnitřní opotřebovanost blížící se vyhoření, s možným řešením v nějaké dovolené nebo oprášením nějakého hobby z dětských let, či vyzkoušením něčeho nového.

Ve stejném roce, kdy se během kuřácké přestávky spiritistické seance seznámili Olcott s Blavatskou, vychází v Německu druhý díl knihy doktora Wundta, pod názvem Základy fyziologické psychologie, kterou mnozí považují za odtržení psychologie od filozofie, i když narození nového vědeckého oboru se datuje až na rok 1879 do momentu otevření psychologického stavu stejným doktorem. Tento nový obor ovlivní nauku o převtělování velice velmi, a to nejen proto, že  spousta lidí přesvědčujících své okolí o svém minulém životě v těle Napoleonově skončí v péči psychiatrů, teda psychologů. Psychiatrie se svými blázinci pro mentálně postižené zde byla už o osmdesát let dříve. Jeden takový ve svých materiálech se pyšnících pojmem „První blázinec světa“ dodnes funguje na kopci v zámečku malebně strašidelné jihofrancouzské horské vesničky Saint Alban sur Limagnole (třetí či čtvrtý den chůze na poutní trase do Santiágo de Compostela, vyrážíte-li z Le Puy).


Psychologie, na první pohled zdravých a v životních povinnostech dobře fungujících lidí, rychle zaznamenala velké boom. Některé z metod nového oboru používal již o sto let dříve vídeňský lékař, později prohlášený za šarlatána F. Mesmer (rovněž je někdy podezírán z prvenství ve vyvolávání duchů zesnulých lidí, které jsme i my zde přisoudili děvčatům Foxovy rodiny). Z metod vypůjčených od Mesmera novým vědním oborem zmiňme skupinové terapie a vedené hypnotické terapie.
Jednoho z generace prvních průkopníků psychologie po jejím vzniku určitě dobře znáte. Sigmund Freud skrze vedenou „meditaci-rozhovor-polohypnózu“ zpovídal vídeňské hysterky a o tom, jak je léčil, vydal v roce 1895 knihu Pokecal jsem s hysterkami (Studie o hysterii). Během terapie vedl rozhovor skrze volné asociace, věří, že rozmotává chuchvalce zapomenutých vzpomínek uložených někde v nás (tzv. podvědomí). I když jsme na prožitky zapomněli, jsou v nás a tlačí nás zevnitř třebas bolestí hlavy, bezdůvodnou úzkostí atd. No a my tím, že o tlaku těchto „nevzpomínek“ nevíme, trpíme vlastně dvakrát, protože neznáme důvod. No řekněte mi, jestli mají kromě zvědavosti regrese do minulých životů jiný důvod než ten, který jsem teď popsal (přečíst znova od jména Sigmund Freud). Během praxe se mi potvrdilo, že podobně pracuje i moderní pojetí slova karmy. Je-li špatných zapomenutých „nevzpomínek“ přespříliš, něco se stane, aby jsme se potrestali (nebo karma nás potrestala) a přetlak uvolnili. Velice často si tyto těžké životní události-tresty-uvolňovače přetlaků zařídí sami jakýmsi nepochopitelným chováním. V podstatě jako by skočily z chodníku pod jedoucí auto nějaké události, která by je bez tohoto nesmyslného skoku minula. Proč? Z nevysvětlitelného vnitřního popudu.
(Teď si to znovu přečtěte od jména Sigmund Freud 2.) Doposud jsem nemluvil o možnostech vlivu něčeho před naším současným narozením, jen o tom, co jsme zažili v tomto jediném těle. Aspoň malý příklad. Dívka vyrostla v pobožné rodině, nikdy nesměla nosit oblečení nezakrývající kolena. Teď už je třetím rokem ve městě a studuje univerzitu. Nejen, že si chodí v minisukních, kdy se jí zachce, ale navíc je nevyžitá a nezkušená, takže skončí v posteli každého chlapa, kterej to zkusí. Po letech u rodičů je ráda, že žije, že si konečně užívá svůj život. Jenomže tam někde uvnitř část nitra ovlivněná rodiči zapisuje každý „morální“ přestupek a když jich je dost na vytvoření přetlaku, něco se stane. Nehoda, nemoc, vyletí ze školy... Doposud nic zajímavého, že? Zajímavé jsou na tom dvě věci zatím nepopsané:

1. Většinou osudová nehoda či průšvih proběhne tak, že když si události projdete znovu, rekonstrukce poukáže na to, že bez pomoci oběti by se to nestalo. Je to jako vlastní gól. Přehnaně řečeno, oběť vždy jezdí do školy svým autem a dnes po mnoha měsících použije autobus, který havaruje.

2. Nejlepší kamarádka naší studentky žije úplně stejně a vše se jí daří, nic se jí nestane. Proč? Byla vychovaná v liberální rodině, nemá uvnitř tento typ počítadla morálních přestupků tohoto typu.

Karma minulých životů (existuje-li) by pracovala více méně stejně (vše, co jsme si popsali od prvního Sigmund Freud) s jedním jediným rozdílem „nelogickým skočením pod auto“ z vnitřního přetlaku trestných bodů nevzpomínek by mohlo být samotné nové vtělení. Prostě by jste si „polovědomě“ vybrali nechutně špatné vtělení, jen aby ty vnitřní tlaky přestaly. Po trestu přichází uvolnění. Ovšem skutečně byl trest nutný? Nešlo jen o hystericky nepřiměřenou reakci? Co když regrese ukáže, že klient žije život, který je na hovno v těle, které by nevyměnil na blešáku za starý svetr pro nic za nic jen kvůli nějaké podvědomé reakci z výbuchu nevzpomínek? Co mu asi tak řeknete?
Freudova psychoanalýza (jeho žák Jung v Hitlerově Německu vytvořil nový rasově čistý název Psychoterapie) se hodně zabývala sexualitou, při prvním turné v USA o něm psali jako o chlapovi přednášejícím o sexu.
V duchovních naukách se sex považoval za hlavního komplikátora (vedle násilí) karmy, tudíž toho, co nám kazí reinkarnační evoluci.


Volné asociace používané Freudem při sezeních se používají i při práci s minulými životy. Paní v křesle řekla lokomotiva (ve Freudově době parní s kouřícím komínem) a z lokomotivy přeskočila k muži kouřícímu doutník, Freud by měl jasno: to je představa penisu při orgasmu a podle toho by vedl sezení, jenomže vedení podobného sezení vyžaduje odbornost konzultanta. Freud, který metodu vymyslel, nemusel projít dlouhým studiem na psychologa psychoterapeuta s vlastní praxí, ale dnes platí jiná pravidla. Proto pokud takovou praxi nemáte, snažte se při hledání minulých životů nefušovat do práce psychologům. Nejen kvůli klientovi, ale i kvůli sobě, v některých zemích by vás zákon mohl klepnout přes prsty. Některé pochybení odborníků na minulé životy jsou spíš směšné, než že by někomu škodily. Jedna světově známá odbornice na minulé životy má ve své knize případ klienta, který zahynul v bitvě s mečem v 17.století, tedy v době, kdy v evropských armádách meče zcela nahradily zbraně jako kord. Zdánlivá maličkost dokazuje, že to, co s klientem při seanci zjistila, byla buď fantazie nebo lež. Pět set dolarů prosím.

Metodu volných asociací používáme také při práci s měnící se tváří v zrcadle (nebo ve zmíněné variantě pro dvojice). Něco nás zaujme na viděné tváři, třeba husté šedé obočí nebo podoba vlka. Zavřeme oči. „Vlk“ řekneme si v duchu (nebo partnerovi ve dvojici), pak zase „vyslovíme“ (nebo partner ve dvojici) první, co nás po vlkovi napadne. Třeba: „hustý les“. A pokračujeme. „Padající list krásného tvaru.“ Ha, javorový list. V minulém životě jste žil v Kanadě. Pět set dolarů prosím.
Vydání Freudovy knihy o sezeních s hysterkami se Blavatská nedožila, tou dobou už čtyři roky (pokud se vtělila hned po smrti) žila v novém těle.
Stihla toho za život víc, než by se většině obyčejně žijících lidí mohlo snít, a přesto prohlásila:

„Za jeden lidský život je možné dosáhnout neuvěřitelně malého pokroku. Tak malého, že by z toho jeden brečel.“

V reinkarnačních teoriích se občas mluví o zpomalení našeho vnímání času. V podstatě v okamžiku smrti, v poslední vteřince máte získat zpět normální vnímání a umíráte s pocitem, že dlouhý lidský život nebyl ničím jiným než jediným letním dnem (od probuzení do usnutí). U lidí, co zemřeli mladí, je pocit podobný kratšímu zimnímu dni někde na chatě bez elektriky.
Zpomalení času má být největší v dětství, po třicítce plyne čas o mnoho rychleji a stále zrychluje. (Mluvím zcela mimo vědecké vnímání času.) Změny v plynutí času z pohledu našeho nitra zná každý. Když je něco krásného běží čas jak splašený a v okamžicích nepříjemností se neuvěřitelně vleče. Představa, že naše celoživotní pachtění ze školy do práce, od doktora k hlídání dětí je jednodenním výletem, se zdá divné, ale nikdo vám nezaručí, že tomu tak není. Tisíc životů necelé tři roky. No radši pojďme dál. Brzy po smrti Blavatské se její Theosofická společnost začala rozpadat. Nejdřív se odtrhlo USA a nedlouho po smrti partnera Blavecké Olcotta, který jí kdysi připálil cigaretku, se odtrhne i Steiner s německy mluvícími regiony. Rok před odtržením Theosofie v USA se několik desítek jejich členů stěhuje do San Diega (v roce 1899), kde vytvoří významnou a úspěšnou duchovně-kulturní komunitu Point Loma. Dodnes výjimečná aktivita byla vedena Katherine Tingley. Její směřování Theosofie oslovilo mladého muže z bohaté rodiny. V době, kdy zmíněná komunita prosperovala nejvíc a měla přes pět set členů, odjel tento muž Evans – Wentz do Indie. V tomto období v předvečer první světové války působí v Indii i Alexandra David-Néel považována za první západní ženu, která byla v tibetské Lhase (v případě Blavatské tomu téměř nikdo neuvěřil, ale dost lidí to nevěřilo ani David-Néel(ové). David-Néelová (Francouzska) napsala o Tibetu několik pohádkově romantizujících knih plných zázračných lámů a převtělujících se tulkuů (dodnes v jejím domě v Digne je muzeum).



Evans-Wentze spíše přitahovali hinduističtí guruové jako Ramana Mahariši, přesto se pustil do překladu živé knihy reinkarnace Bardo Thödol. Protože vůbec neuměl tibetsky, pracoval s lámou ze Sikkimu (království v pohraničí Tibetu, dnes součástí Indie), který uměl anglicky a který býval překladatelem Alexandry David-Néelové (lama Kazi Dawa-Samdup).
Kniha Bardo Thödol byla poprvé v západu srozumitelném jazyce a vyšla pod komerčně strhujícím názvem Tibetská kniha mrtvých 12.8.1927. O dva roky později svět zasáhla smrtící ekonomická krize. Komunita Theosofů v San Diegu se stejně jako většina organizací a firem ocitla před krachem. Navíc se toho roku (1929)  zabije při autonehodě její zakladatelka Katherine Tingley, stejně jak v jiných úmrtí „podnikatelů“ té doby, za tím někteří vidí sebevraždu. Komunita nakonec krizi přežije, ale něco zřejmě není tak, jak mělo být. Proč? Rok před definitivním zrušením komunity přichází o původní areál a 131 posledních členů to ještě rok zkouší jinde. Nakonec v roce 1942 vše po téměř půl století končí. To není divné, divné je, že většina ze 131 členů, měla po víc než 60 let.V tomto zestárnutí původně mladého a odvážného projektu jako by odráželo důvod, proč my lidé stárneme. Tělo-mysl-duše jsou příliš přeplněné a poznamenané tím, co bylo, až jediná možnost, jak něco změnit, je studený reset-smrt a nový život.
Zatímco Evants-Wentz v Asii pracoval na Tibetské knize mrtvých, vyšel v USA reinkarnační román se vším všudy, včetně astrálního cestování. Tulák po hvězdách. Čtyřicetiletý autor záhadně umírá brzy po vydání této pro něj netradiční knihy 22.11.1916. Podle některých měla v jeho smrti prsty černá magie, dle jiných šlo o sebevraždu. V době smrti Jacka Londona řádila první světová válka a civilní námořní doprava neexistovala. V roce 1920 konečně znovu vyplula civilní loď z Indie do Ameriky. Hned na té první cestoval sedmadvacetiletý Ind, vzdělaný v britské škole se snem stát se světoznámým guruem, jakým byl jeho vzor Vivekananda (na západě působil několik let od roku 1893). Tento mladý muž se trefil do poválečné nálady a naplnil svůj sen pod přezdívkou Jogananda, natrvalo se usadil v zemi splněných snů a vydělával si pophinduistickým učením, v němž se minulými životy vůbec nešetří. Byl to takový ten styl ve kterém kluk, co se mu ve vlaku líbí neznámá dívka ji osloví: „V minulém životě jsi byla královna Jupitera a já byl tvůj nejoblíbenější milenec.“ Tak jak kdysi americká občanská válka pomohla v rozmachu nauky vyvolávání duchů, tak období po krvavých obětech světové války neuvěřitelně přálo minuloživotnímu šílení. Tři roky po příjezdu Joganandy v sobě objevil schopnost číst minulé životy, dokonce Edgar Cayce přísný křesťan, uznávaný léčitel a světoznámý věštec pracující jako spící prorok. (Ulehl a buď usnul nebo začal věštit. Neoficiálně měl několikrát věštit i prezidentu USA Wilsonovi – podle něj nádraží v Praze.) A tak Cayce [kejsí] ve svých věšteckých polospáncích (autohypnóza) začal diagnostikovat jeho zdravotní nebo partnerské problémy v činech z minulých životů. Pokud o sobě lidi jako Zina Rachevsky (viz Frapuccíno lámů) prohlašovali, že jsou reinkarnací Blavatské, mohlo to vyznít divně, ale proč ne.

Edgar Cayce výjimečná osobnost New Age oborů, ale na svoji křesťanskou nauku narouboval něco, co nevycházelo zevnitř a působí to dost toporně. „Jste chromej a impotent, protože jste v minulém životě příliš souložil.“ Zjistil pro jednoho klienta Cayce. Pokud by tento starozákonní styl (část Bible) „oko za oko, zub za zub“ stejně fungovala v křesťanské nauce o převtělování, pak nelze než dodatečně poděkovat byzantskému císaři za zákaz reinkarnací v křesťanském světě. „Jste homouš, protože jste se v minulém životě vysmíval homosexuálům.“ Zní jeho další verdikt a nebo: „Vaše dítě je hluché a žije v bídě na hranici smrti hladem, protože v minulém životě bylo boháčem, který byl hluchý k prosbám chudých.“ (citáty z praxe E. Cayceho jsou z knihy Many Mansions od Giny Cerminary). Problém metody, konzultant vidí vaše minulé životy a vypráví vám to, co viděl (cítil, obdržel od andělů, atd.), jsme si teď ukázali na jednom z nejslavnějších. Ne, že by tato pro klienta pasivní (aktivitu přebírá při platbě) metoda nefungovala. Vlastně se jedná o nejstarší a nejklasičtější způsob práce s klientem. Zajdete za věštkyní, ta koukne do koule a poví vám, co (možná) vidí. Nevýhodou této techniky je menší účinnost na duchovní rovnováhu klienta. V případě, že žádné minulé životy nejsou (viz první dvě lekce). Pořád zde může působit síla víry a plecebo efekt, ale narozdíl od metod, kde je klient aktivní, je toho o mnoho méně. Dnes jsme se tedy z antiky dostali do doby, kdy začala západní mánie s minulými životy. Načrtli jsme si základní kořeny, které stojí pod tímto stromem a několik dalších metod nahlédnutí do minulých životů. Příště se podíváme na strom samotný.

(Pokračování příště)

Text Jaroslava Dobeše z archívu Hrobky Old Poetrie.


<< zpět