1. U TŘÍ ROZUMBRADŮ
Jaroslav Dobeš
Reinkarnace toulavé duše
Rozvzpomenutí se na minulé životy, případně jejich diagnostika druhým, se staly duchovní módou číslo jedna ve druhé polovině XX.století. Podobnou módou bylo vyvolávání duchů zemřelých ve druhé polovině století devatenáctého. Obě duchovní nauky se navzájem vylučují mnohem více než křesťanství a vyvolávání duchů. V reinkarnaci je totiž duše zesnulého brzy plně zaměstnána životem novým. A nebo není? Tibeťané proměnili buddhismus v reinkarnační náboženství v době naší gotiky. První doložené převtělení lámy X do lámy Y proběhlo v letech 1283 (smrt) až 1284 (znovunarození). Tato podoba cílené reinkarnace nejvíce podobná New Age převtělovacím teoriím se odehrávala pouze u VIP lidí, jejichž počet se pohyboval od několika desítek po pár stovek. Sledujete-li linie těchto VIP lámů, zjistíte, že mezi jednotlivými převtěleními čeká duše v „šatně“ toho, co je mezi životy, nejčastěji rok až dva. Takže je dost času na vyvolávání duše tohoto zesnulého, ještě než se znovu vtělí. New Age odbornice, doktorka Wambach, tvrdí, že některé duše se v šatně mezi dvěma vtěleními zdrží až dvě stě let. V podstatě podobné zapomenutí se znovuvtělit potkalo lámu s titulem Šamarpa. Za vzpouru proti tehdejšímu dalajlámovi měl zákaz vtělení se a teprve po téměř dvou staletích bylo (roku 1960) oficiálně uznané jeho další žijící tělo. Pokud by se duše vtělovaly v kratších intervalech několika dní (hinduismus) až sedmi týdnů (buddhismus), bylo by vyvolávání duší zesnulých velmi obtížné. Doktorka Wambachová považuje nejkratší dobu čekání zesnulé duše na nové tělo dobu 120-ti dní, což je téměř dvakrát delší doba, než se kterou pracovali staří Egypťané posedlí mumifikacemi a životem po životě.
To ale dnes nejsou hlavní problémy reinkarnace. Tak, jako XX.století přineslo skepsi ve víru ve vyvolávání duchů zesnulých, tak století jednadvacáté přineslo stejné pochybnosti do světa reinkarnačních teorií.
Nejen kvůli podvodně vypadajícímu rýžování regresních terapeutů určujících za peníz minulé životy a nebo z důvodů přehršle slavných; najednou na Zemi v jediný okamžik žily tisíce lidí hlásajících, že jejich duše je Napoleonova, Kleopatry nebo Johanky z Arku. Domnívám se, že oba fenomény lze vysvětlit:
A*
terapeuty, kteří ani nevědí nebo předstírají, že je klient v minulém životě; pozitivním působením na zdraví klienta rozvíjením jeho fantazie a pozastavením se v jeho vzpomínkách, i když jsou téměř výhradně jen z dospělosti a pozdního dětství. Psychologie dnes tvrdí, že i vzpomínky z dětství nejsou vzpomínkami, ale fantazií vytvořenou na základě vyprávění vzpomínek příbuzných dospělých,a přesto to nikomu nevadí. Podobně to probíhá v 99% regresních terapií, do minulých životů, prenatálních stavů, až do okamžiku porodu a raného dětství.
Teď musím připomenout, že jsem zastánce těchto věcí, jinak spousta z vás přestane číst.
B*
miliony Napoleonů lze rovněž vysvětlit od nějakého kolektivního nadvědomí až po rozdělení jeho atomů do více životů. Něco ve stylu: hodně hřešil, způsobil smrt tisíců vojáků, ale v dobré víře, že šíří dobro revoluce osvobozující obyčejné lidi (skutečně rušil inkvizice, zaváděl lidská práva atd.), a proto dobrá karma rozdělila jeho utrpení do životů mnoha lidí.
Přestože se reinkarnační teorie na západě poněkud vyčerpala až zesměšnila, její úpadek přišel odjinud.
Lidé v ní přestávají věřit tam, kde byla tradičním náboženstvím a kulturou. Ne kvůli novému náboženství. Důvod je stejný, jako ten, který vyprázdnil západní kostely od mladých lidí. Moderní život a světonázor.
Nepál je převážně hinduistická a částečně tibetsko-buddhistická země; obě tato náboženství jsou silně pro převtělování. V roce 2007 (2007/50) v tamním nejpopulárnějším ženském časopise vyšla statistika, podle níž jen 35 % Nepálek věří na reinkarnaci, zatímco 40% nikoliv. 25% Nepálek neví a nevylučuje reinkarnaci úplně. Ve stejném roce proběhla v Holandsku studie, v níž stejně jako reinkarnace v Nepálu dopadla víra v pravdivost Bible. Samozřejmě obě studie byly částečně ovlivněny výběrem dotazovaných: ta nepálská se ptala především vzdělaných žen z hlavního města a ta holandská se ptala studentů university; ovšem trend je v nich jasně nastíněn.
I přesto pracujeme s testovací anketou o minulém životě? I přesto budeme o převtělování číst a poslouchat?
V době, kdy vám každý řekne: „Jsem přesvědčen, že smrt je definitivní konec a basta.“? Jistě, protože totéž tvrdil již antický atomista Démokritos: „Život končí, když zmizí dech.“ A přesto se v jeho době teprve formovaly všechny víry vysvětlující smysl života lidského, které známe. Od dnešního tradičního hinduismu, přes buddhismus až po křesťanství a islám. Tyto víry ovlivnily většinu lidí, co kdy na planetě po Démokritově prohlášení žili, a je dost možné, že to nedělaly úplně zbytečně. Nová doba dva tisíce tři sta let po filosofově úvaze o definitivním konci života při posledním výdechu se setkala s jiným mužem špekulujícím o této prastaré úvaze, že stav po smrti se ze všeho nejvíce podobá tvrdému spánku beze snů. „Raději půjdu do věčného zatracení a trpět pekelnými muky, než abych se ocitnul ve věčné posmrtné neexistenci. Sebehorší existence je lepší než neexistence.“ Prohlásil náš další muž na scéně, Friedrich Nietzsche. Přesto prožil posledních 11 let života v mentální neexistenci, nešlo sice o koma, ale o něco jako koma mozku (údajně paralýza ze syfilis). New Age regresní terapeut by mu vysvětlil, že předpověděl vývoj své karmy a že svůj smutný konec mohl odvrátit, kdyby spolu odstranili příčinu směřování této karmy návraty do minulosti. Nemusel by při tom na minulé životy věřit a nebo by během regrese naopak mohl fanaticky věřit, že je v těle Sokratově, a přitom terapeut by věděl, že se jedná jen o fantazie. Obojí by mělo uzdravovat. Jediné, co je podstatné, jsou prožitky během regrese, ty musí působit jako skutečné vzpomínky. Podle psychologů mozek neumí rozlišovat reálné vzpomínky od těch smyšlených, pokud jim tedy věříme.
Někdy stačí tuto rádoby vzpomínku jen znovu prožít v představě či v pocitech nebo slovech (převyprávět si ji v duchu), jindy se znovu přetáčí do podoby, ve které bychom ji rádi měli, takto nějak si znovu přetáčíme i běžné vzpomínky z mládí a dětství, a jimi pak pozitivně dotujeme své sebevědomí a osobnost.
Proč jsme filosofovi německému vnutili v regresi představu, že byl filosof řecký? Protože Sokrates měl čas noc před svou smrtí filosofovat o smrti, aspoň podle jeho žáka Platona. No, a jedna z jeho úvah byla zcela opačná ve srovnání s Neitzschovou (“Peklo je lepší posmrtnému nic.“). „Jestliže po smrti je bezesné nic, pak budu nejšťastnější ze všech.“ Řekl Sokrates. Proč? „Ty vole, vždyť život se málokdy vyrovnal sladkému spánku, ne?“ odpověděl filosof všetečnému studentovi.
Sokrates se smrti nebál; dokonce mohl popravě jedem uniknout, a odmítnul to. Z toho, co zde vidíme, je jasné, že nešlo o odvahu zaslepené víry v reinkarnaci nebo ráj. Naopak zdravou rozumovou úvahou se začal těšit na to, čeho se většina lidí včetně Nietzscheho (zesnul v roce 1900) bojí nejvíc. Tématu smrti. Tou se moderní doba příliš nezabývá, a přesto se jí tam uvnitř bojíme více, než filosofický žvanil, který měl časově blíž k jeskynním lidem než k naší době. Možná měl Nietzsche odblokovat tíseň z posmrtné neexistence cvičením jógy. Ke konci jeho života (v období mentální pomatenosti) na západ přijel první kazatel jóg, Vivekananda (v roce 1893), ale ten prohlásil cvičení asán za nebezpečné a zdraví škodlivé. Jóga byla teprve v plínkách, stejně jako regresní terapie do minulých životů, které v Nietzscheově době teprve (nevědomky) chystal svou praxi Freud (většina regresí vychází ze způsobů jeho psychologické praxe). Kdyby Nietzsche cvičil asánu stoj na hlavě (širšasána), přestal by se bát posmrtné nicoty. Tato asána cvičená aspoň deset minut denně má otočením přirozeného toku hadí síly (kundalíni energie) zbavovat přesně těch úzkostí, kterými Nietzsche trpěl a které Freud zkoumal. Tedy ze sexuality a smrti. Možná dobře, že stoj na hlavě necvičil, mohl dopadnout zcela opačně a se šprajclým krkem se vybát ještě více. S ironií osudu a se zákony schválnosti počítal i Sokrates: „Tolik si přeji posmrtný věčný spánek, až se začínám bát, že smrt bude jen přechod do jiného „žití“.“ Brzy po tomto sarkastickém prohlášení vypil jed a zjistil, která část jeho osobnosti měla pravdu.
(Pokračování příště)
Text Jaroslava Dobeše z archívu Hrobky Old Poetrie.
