IL DUELO U CELERŮ O PÁTÉ
„Tyto verše jsou solidní, ale já znám lepší!“
Křičel chlapík, zatímco se připravoval k dalšímu smrtonosnému výpadu. Soupeř odrazil ostří kordu mířící na srdce a hromoval zpět.
„Není lepších veršů, než jsou tyto!“
Rozběhl se sebevražedným způsobem bez krytí na kritika jeho oblíbené poezie. Buď a nebo. Soupeř na okamžik zaváhal během tohoto sedmasedmdesátého výpadu. Ucítil průnik kovu kůží mezi žebry. Skácel se k zemi. Chroptivým dechem mezi čůrky krve stékající po rtech řekl svá poslední slova:
„V životě jsem žádnou báseň nepřečetl. Poezie je nuda. Vašeho básníka jsem hanil kvůli těm zábavným grimasám vašeho uraženého obličeje.“
No, tak takto proběhl slavný duel renesančních básníků mezi vítězným fanouškem poezie T.Tassa a zesnulým zastáncem poezie Ariosta, o to, který z nich je lepší. Někteří tvrdí, že se utkali básníci osobně, ale to není reálné, protože Ariosto zemřel 1533 a Tasso se narodí až o jedenáct let později; ledaže by se souboje účastnil jeho otec, také básník. Osobně si myslím, že tento duel fanoušků proběhl až po roce 1560, ve kterém se papež konečně rozhodl prosadit zákaz duelů.
O tři roky později jeho zákaz rozšířil na Francii král Karel IX., jenž měl osobního lékaře Nostradama, věštce, a který s papeži velmi spolupracoval, především potlačováním (a vyvražďováním) protestantů. Jeho Bartolomějská noc (hromadné vraždění spících spoluobčanů) zahájila ve Francii dlouhou válku, z níž vyšel vítězně nový král Henry IV., protestant, který se kvůli míru stal katolíkem. Mír sice zavládl, ale tolerantní král přimhuřoval oči nad duely; výsledkem bylo, že každý rok v mírových dobách jeho vlády zemřelo ve francouzských duelech asi 500 šlechticů; krát dvacet let vlády tohoto krále a vyjde nám hodně mrtvých aristokratů. Po zavraždění krále nastoupil na trůn jeho devítiletý syn, Ludvík XIII. Tuto éru proslavil Alexandre Dumas ve Třech mušketýrech, včetně toho, jak se tehdá chlapi rádi bili na život a na smrt, jak hledali sebemenší záminku a uráželi se i při nevinných nehodách. Hlavní hrdina knihy, d´Artagnan, je v podobných situacích volán k duelu hned třemi mušketýry nezávisle na sobě.
„Aj, aj, copak je tohle?“
„To je ten pán, se kterým se biju,“ pravil Athos.
„Vždyť já se s ním taky biju,“ řekl Porthos.
„Ale až v jednu,“ odvětil d´Artagnan.
„Já se s pánem rovněž biju,“ vmísil se Aramis, jenž právě dorazil na planinku.
„Ale až ve dvě,“ připomenul d´Artagnan stále stejně klidně.
„A proč se vlastně biješ, Athosi?“ zeptal se Aramis.
„Pořádně ani nevím, vrazil mi do ramene. A co ty, Porthosi?“
„Biju se, protože se biju,“ odpověděl Porthos a jeho tvář zrudla.
„Trochu jsme se pohádali kvůli šatům,“ řekl jinoch.
„A co udělal tobě, Aramisi?“ zeptal se Athos.
„Jde o jedno místo ze sv. Augustina. Nejsme v něm zajedno.“
„A nyní, když jste se všichni sešli,“ pravil d´Artagnan, „dovolte, abych se vám omluvil, pánové.“
„Chci vás požádat o prominutí pro případ, že nebudu moci učinit zadost vám všem, neboť pan Athos má právo zabít mne první, což vás pane Porthosi, zkracuje ve vašem nároku a váš činí téměř rovným nule, pane Aramisi. A tak, pánové, opakuji, omluvte mne, ale jenom za to. A nyní tasme!“
Souboj přeruší kardinálovi vojáci a strhne se masová bitka, která udělá ze tří mušketýrů čtyři. Záporák knihy, kardinál Richelieu, skutečně „vládl“ za mladičkého krále a ze všech sil se snažil vymýtit z Francie zvyk duelů...
„No, máš to pěkně připravené, Juniorku, ale chybí ti v tom podstata. Popisuješ zde duel jako ožraleckou zábavu rádo se bijících chlapů, a přitom podstata duelu je hluboce duchovní. Proč si myslíš, že je papež zakázal až po odtržení protestantů od církve? Duel byl dobrými katolíky považován za boží soud. Souboj řešil složité soudní spory a Bůh ve vítězi zjevoval Pravdu. Pokud zvítězil obviněný, těšil se dobré reputaci a odškodnění, a jestliže žalující strana prohraný souboj přežila, často byla oběšena. Přijde mi to chlapské, vám ne?“
„No jasně, že ti to, vojáčku, přijde chlapské; proto nosíš vojenskou přilbu a zbraň i k rodinné večeři.“ Ohradil se na bráchu Generála Best Celer.
„Což takhle, plechová hlavo, citát z díla Bestuževa-Marlinského: „Pánové, a vy jste někdy viděli souboj o něco skutečně vznešeného a důležitého? Co vím, tak všechny souboje jsou o totéž: o modelky, o prachy z hazardu, o drahé auto a nebo láhev vína.“
„Best Celere, já ho viděl!“
Zahromoval rozzuřený generál Celer. Ještě, že vedle v pokoji probíhal kroužek pletení, v němž Pažitka a další sousedky probíraly s maminkou nové techniky “hladce a obrace“. Když je brácha Generál takhle rozčílený, hned vyzývá na souboj, ale z maminky, z té má lufty. Kvůli ní si dokonce dvakrát sundal svou vojenskou přilbu – jednou, když mu zkoušela čepici, kterou pro něj pletla k Vánocům, a podruhé, když jej měl vyšetřit kolega doktora Kedlubna, psychiatr, který nakonec podepsal, že brácha není pod přilbicí úplně přiblblý, a může i nadále žít mimo ústav, aniž by ohrožoval sebe nebo své okolí. Doktor Kedluben i dotyčný psychiatr během sepisování této diagnózy byli popichováni bráchovými meči do pozadí.
„Já viděl ten nejušlechtilejší souboj! To byli bratři, ne jak vy dva!“ Generál se podíval na mě, Juniora, krčícího se pod stolem, neviděl.
„Romus, jehož vojska jsem vedl já, generál Celer, a jeho bratr Remus. Bojovali spolu nejdříve proti přesile nepřátel, a pak spolu. Romus vyryl do země hranice jeho budoucího města Říma. Vyznačil i vstupní brány. „Kdo překročí hranice města jinak, než branou, zemře.“ Prohlásil Romus. Jeho brácha šel z rande přes pole, uviděl shromáždění a vydal se k němu nejkratší cestou. Překročil čáry mimo čáry brány. Než stačil pozdravit Romuse a zeptat se ho, vo čem je řeč. Vyzval ho brácha k duelu.
„Remus překročil hranice.“
Byl to úžasný, vzletně vznešený duel, a protože oba jeho účastníky odkojila vlčice, trval nekonečně dlouho, až Romus zabil bratra Remuse...“.
Vzpomínky na chlapáky zakládající věčné město evidentně Generála Celera vzrušily. Jinak si neumím vysvětlit, proč byl na toaletě tak dlouho. Dokonce tak dlouho, že i Celer Junior opustil svůj úkryt pod stolem připraven dokončit četbu připravené eseje o duelech.
„Když Kain žárlil na boží lásku směrovanou k jeho bratru Abelovi, vymyslel vraždu. Čestní lidé řešili problémy duelem; valná většina dávala přednost vraždě. Především v Itálii, ve Španělsku a v jeho koloniích se na čestné duely nehrálo. Proč pomstu, zadostiučinění komplikovat ohrožením vlastního života? Souboj Romea o Julii v italské Veroně je napsán Angličanem; v reálu by se zřejmě neodehrál a bratr Julie by prostě nechal problémového Romea oddělat. Bylo by to jednodušší a nepřišel by o život, tak jako v Angličanem napsané verzi života.
I dnešní soudní spravedlnost má mnoho slabin a nedostatků, a to je oproti dobám středověku zcela dokonalá. Lidé byli zcela odkázáni na víru. Spravedlnost se rovnala pocitu, že Bůh (nebo jeho zástupce na Zemi, jako papež, král, vévoda...) nenechají vaši křivdu bez nápravy. Vrah pak nebyl vrah, ale ruka boží (i v Bibli Bůh prvního vraha Kaina v podstatě nepotrestal) a duel nebyl otázkou fyzických schopností soupeřů, ale vítězství se očekávalo u toho, na jehož straně byl Bůh – Pravda. Vše se definitivně změnilo po zákazu duelů (nejprve papežem roku 1560), po němž často hrozil za duel trest smrti. Hlavní motiv zákazu soubojů spočíval v úbytku bojeschopných šlechticů.
Teprve koncem XIX. století souboje vymizely, protože moderním lidem připadaly jako absurdní blbost z dob temna. Ovšem to se stalo až tehdy, když primární funkci duelu nahradil moderní právní systém. Zatímco dříve hledal poškozený spravedlnost ve vraždě nebo v souboji, v moderní době ji hledá u soudu. Většina záminek k souboji přešla pod žalobu urážky na cti či poškození jména. Pokud se s podobným soudním přelíčením setkáte, uvědomte si vymoženost moderního práva. Před pár set lety by toto líčení končilo duelem na život a na smrt.
Místo právníků byste si sháněli svědka souboje. Tito svědci občas bojovali také, ale jejich hlavní rolí bylo dosvědčit přeživšímu duelistovi, že není vrah, ale vítěz. Snaha proměnit vraždu v čestný souboj bývala četná.
Jeden z nejčastějších důvodů duelu, lež, pokud není propletená s něčím dalším, aby se mohla proměnit v porušení zákona, z práva vypadla. Většina lidí někdy lže, a není za to potrestána. Přitom ve starých dobách by za lež hrozil souboj na život a na smrt i samotnému králi.
Další četný důvod duelů, nevěra, rovněž z moderního práva vypadl, i když ne tak rychle jako lež. Ještě ve druhé půli XX. století některé země (např. Itálie, Indie) pohlíželi na vraha paroháče jinými měřítky. Zabil-li manželku s milencem, často vyvázl s minimálním trestem (např. tři roky vězení).
Moderní duel přežil. Lež nebo nevěra se často řeší pěstním utkáním, jejichž účelem není zabít, ale rozbít hubu. Tento moderní duel doplňuje odškodnění za urážku na cti a vznikl v dělnickém hnutí XIX. století. Zatímco tradiční duely a právo před americkou a francouzskou revolucí se týkaly jen bohatých a významných lidí, přineslo XIX. století emancipaci obyčejných lidí, kteří se v mnohém inspirovali zvyky šlechty. Ač se traduje, že mladý Marx i Engels si prošli tradičním soubojem, hlavní zbraní duelů obyčejných lidí se staly pěsti – pro souboje kopírující utkání do první kapky krve, v nichž nešlo o zabití soupeře – a nože pro souboje na život a na smrt. Pokud sledujete sportovní šerm, vězte, že se jedná o pomník šlechtického duelu, a pokud dáváte přednost boxerským zápasům, pak sledujte principy duelu obyčejného lidu.
V podstatě všechny sporty olympijské i neolympijské jsou pozůstatkem ducha duelů. Po nekonečně dlouhém zápase tenista ví, že o výsledku rozhodl jeden míček kdesi uprostřed zápasu. Tato výměna byla pravým momentem jeho duelu. I v týmových sportech většinou rozhoduje princip duelu nazývaný hrou „jeden na jednoho“. Ve sportech i v moderním životě se objevují stopy starodávného souboje častěji, než bychom si mysleli. A to nejen na konkurzech, při balení a nebo rozpravě v multikině, na který film se teda půjde. Duel stál i na počátku všech náboženství. Mojžíš se utkal s faraonovými veleknězi. Poté, co proměnil hůl v hada, zavolal jeho nevlastní bratr faraon velekněze, a ti udělali totéž. Aby Mojžíš dokázal, že jeho Bůh, vlastně on Bůh (v té době ho Bůh udělal Bohem, viz Bible) je schopnější než velekněží, musel v souboji přitvrdit. Teprve, když povraždil nejstarší děti v celém Egyptě, byl uznán vítězem.
Brzy poté obdrží od Boha Desatero a „nové“ náboženství je ustanoveno.
V legendě první papež, Petr, osobní žák Ježíšův, měl v Římě problémy s konkurencí. Šimon, přezdívaný Mág, získával stále více stoupenců díky předváděným zázrakům. Petr (občanským jménem také Šimon) šel do duelu s tímto Šimonem Mágem. Šimon se začal vznášet nad davem Římanů, aby dokázal své duchovní schopnosti. První papež šel do protiútoku. Narušil magický tok tak, aby Šimon spadl a zabil se. Šlo o duel na život a na smrt.
Mezi všemi za nejhorší považuji duely „pistolové“, s jedním nábojem. Vystřelíte-li první a nesložíte soupeře, pak jen čekáte na jeho výstřel. Pro vás zřejmě poslední. „Pistolové“ souboje proslavili drsňáci divokého západu. Tak jako v duelech života, ve sportu, při pěstních férovkách, byly plné úskoků, faulů a simulování. Odborníci tvrdí, že většina soubojů divokého západu probíhala jinak, než ve westernech. Včetně oblíbené střelby před zahajovacím signálem a střelby do zad. Kdo neměl na podobné triky žaludek, dopadl jako ruský spisovatel Puškin, který zemřel mladý, zastřelen v souboji. V Rusku jeho doby byly souboje velmi populární. Mohla za to shoda několika okolností. Především moderní vedení války nedávalo možnost vyniknout v boji. Rozhodovala děla, nikoliv chrabří rytíři. V soubojích se pak vojenská ega mohla dodatečně vyžít.
Pak také moderní život vedl k uvadlosti důstojníků armád. Karty, jídlo, ženy, zpěv a hodně alkoholu nebyly vhodnou přípravou. Někteří vládci úpadek důstojnictva řešili povolením (či tolerováním zakázaných) duelů. Ze slavných ruských umělců prošlo duely vedle Puškina mnoho dalších (např. Tolstoj-přežil a Lermontov-nepřežil). Nejednalo se o nějaký ruský exces?
Do soubojů se vrhali umělci všech zemí. Slavný barokní skladatel Händel málem přišel o život v devatenácti. Smrtící úder zbraně ztroskotal na Händelově knoflíku. Jako groteska může působit důvod souboje s jeho kolegou a přítelem Matthesonem. Oba ambiciózní mladíci se během opery Kleopatra pohádali poté, co o čtyři roky mladší Händel zasedl kolegovi židli u cembala. Nikdy jste během svých školních let nezažili hádku nebo bitku spolužáků o místa v posledních řadách? Tak tito dva hudební géniové se málem přizabili kvůli místu naproti učitelskému stolu.
Sleduje-li někdo politiku, pak v hospodě rád poukazuje na politickou bezpáteřnost. Vyjádření ke konkrétní otázce má tolik výhybek, že se na jeho konci i samotný politik uvnitř své hlavy ptá novináře: „Na co jste se to vlastně ptal?“
Nebylo tomu tak vždycky. Někteří politici byli hrdí chlapi. Vím, že sci-fi nemáte rády, ale poslouchejte:
Dva páni kongresmani (USA, 1860) měli zcela nesmiřitelný názor a řešili to soubojem. Pryor, kongresman Virginie, vlastním životem obhajoval právo vlastnit otroky. Potter, kongresman z Wisconsinu, šel do čestného duelu se zcela opačným názorem. Nakonec oba souboj přežili a jejich názorový spor řešila dlouhá občanská válka. Šest let před tímto duelem se jiný politik USA (velvyslanec vyslaný presidentem), Soulé, utká v souboji s francouzským velvyslancem Turgotem poté, co syn velvyslance USA uslyší na plese, jak Francouz otce pomlouvá. Politický duel (obě země byly v diplomatickém sporu) proběhl v Madridu a dokazuje, že urážku na cti, lež, nebo políček nelze pomstít lépe, než vítězstvím v duelu.
Nemusí se jednat o duel s kordem, šavlí, pistolí či Mojžíšovou kobrou-holí v ruce, nemusí se jednat o dělnický souboj pěstí. Moderní duel na poli uměleckém má tradici od antiky po renesanci, ale v plném rozsahu se mohl projevit až po zániku duelu tradičního, ve XX.století. Puškin by se nenechal Warholem zastřelit. Kdyby žil v New Yorku za hippie éry; prostě by ho sejmul ve zneklidňující básni, kterou by četl statisícům mladých na Woodstocku. Mezi duely šíleně psychedelických kytaristů. Warhol by přešel do protiútoku. Puškina by narval do své poslední namalované konzervy. Po čase by kritici i aukční síně zjistili, že obě díla jsou vrcholem jejich celoživotní tvorby. Pravá hodnota tradic duelu se už dávno přesunula z řinčení svalů do nitra hlavy, což dokazuje nejen umění, ale i svět počítačů a jejich her.
Kdo chce naplnit romantiku duelu zachycenou v pravidlech sepsaných právníkem a humanistou Andreasem Alciatim (1550, Benátky) v knize IL DUELO i v jednadvacátém století musí své schopnosti přesunout právě sem; do umění či do virtuálního světa a nebo se musí stát právníkem...“
„No, Juniorku, máš to v pořádku. Ale sakra, kdo byl teda zabit? Mrtvé, nevidím tu žádné mrtvé. Řinčení zbraní bez obětí na životech považuji za hřích!“
„Ale Generále Celere, mám tam toho mrtvého Šimona letce a taky ten mrtvý rádoby fanoušek básníka a Puškin je mrtvý a taky ti prvorození Egypťané.“
„No jo, no jo, ale co ti politici, jak umřeli? Nó, ti velvyslanci, kongresmani. Umělci a náboženští fanatici mě nezajímají; ale vidět umírat politika, to je pro důstojníka rarita. Srdce zahřívající rarita.“
Generál právě se navrátivší z WWCC vypadal skutečně citově pohnut a na Juniorovi Celerovi byl znát děs z toho, co odpovědět.
„Voni to přežili, všichni.“
Oko Generála jako by zaslzelo. Než jsem si to stačil ověřit, otočil hlavu do nerušenosti boční zdi.
„Ale proto se tyto souboje nestaly nejslavnějším duelem USA. Tím je pistolový souboj vícepresidenta USA s ministrem financí (funkce dnes blížící se dnešnímu guvernérovi centrální banky). Druhý muž USA, Burr, v tomto boji zabije soka, Hamiltona, a zbytek života tráví na útěku (nejdřív divoký západ, pak Evropa).“
Generál Celer se pod přilbou zcela určitě usmívá, napadne mě hned, jak odvrátí hlavu od čumění do zdi na Juniorovy rty. Spletl jsem se. Neusmíval se. Přemýšlel. Dlouze. Pak se zeptal:„A kolik ten zesnulý ministr financí dával na armádu a zbrojení?“
„Hodně, Generále. Byla to doba blížící se druhé války s Angličany za nezávislost USA.“
„Hodně, aha... Tak to je ho škoda.“ Zazněla ozvěna ze škvíry antické vojenské přilby.
Text Jaroslava Dobeše z archívu Hrobky Old Poetrie.
